Tribut

Kapitola 5.

Mateus si byl jistý, že mu denní světlo nedělá vůbec dobře. Bodalo ho příliš jasně do rozespalých očí a nutilo ho přiznat si, že uplynul další den. A jeho výzkum stál už týdny na místě. Takhle to dál nejde.

Záda ho bolela jako ďas z toho, jak zase usnul v křesle. Zkusmo zakýval hlavou ze strany na stranu. Bolest se přeskupila a s válečným rytmem mu vyrazila do hlavy. Vydal nejasný naříkavý zvuk a přitiskl si dlaně na spánky. Kniha, která se mu dosud udržela v klíně, vzdala boj a sesunula se na zem. Z koberce se zdvihl obláček prachu. Stejně na nic nebyla. Marnost nad marnost.

Poté, co před dvěma týdny našel skvělý Terpidiův méně známý svazek Historica IV, ho čekalo jenom pusto, prázdno a opisy opisů. Pokusy o interpretaci, zlehčování, rozbory metafor poplatné době. Když se Mateus pokoušel najít analoga kritických pasáží ve starších velikánech, taktně mlčeli. Období Republiky a vlády senátu už bylo vzdáleno téměř šest set let a co nezavál čas, o to se postarali písaři a knihovníci pozdějších vladařů.

Možná bylo načase pátrání ukončit. Co opravdu hledal? Důkaz vlastní příčetnosti? Smíření, že to, co se stalo loni v rokli, bylo neodvratné? Naději, že Olarská říše může vypadat i jinak než dnes? Měl by se rozhodnout, že je čas přestat číst a začít konat. Jestli najdu odvahu. Stejně se jen den po dni schovával před pravdou, že v tomhle světě neumí žít.

Ostrý zvuk ho donutil zamrkat a otočit hlavu za hlukem. Hospodyně Eurika po komnatě sbírala špinavé nádobí, hlasitě s ním třískala a vršila ho na hromádku u dveří. Trochu ublíženě se na ni zamračil, ale jejímu pronikavému pohledu nemohl konkurovat. Stočil hlavu stranou. O hádky nestál.

O ty své, ani o ty, které nikdy neměl vyslechnout. „Pokusit se utéct je jediná příčetná věc, co jsem tu udělala." Ta slova vykřiknutá do tmy pod jeho oknem ho držela vzhůru až do svítání a pak ho pronásledovala do neklidného spánku. Dosud si z něj vybavoval záblesky zkrvavených plavých vlasů na zannarijském dláždění a ochromující vinu. Eurika znovu něčím praštila a vrátila ho do přítomnosti. Jenom zlý sen. Tentokrát.

„Euí, omlouvám se," zhluboka se nadechl. „Mrzí mě to. Vím, že jsem slíbil, že tu uklidím."

„V pondělí," zaškaredila se. Na hromádku přistál další talíř s čímsi, co už stačilo zezelenat a málem se na vlastní pěst vydalo na cestu. „Dneska je pátek."

Tolik ztracených dní. Zvedl knihu, která mu předtím spadla na zem a položil ji na stůl vedle značně nestabilní hromádky dalších svazků. Jinak se pokoušel moc nerozhlížet. Dobře si uvědomoval že jeho komnaty připomínají prales s desítkami překvapení číhajících na návštěvníka. Ne že by nějaké měl.

„Ehm, promiň," utrousil směrem k Eurice.

Ta si jeho strohou odpověď vyložila jako pobídku k dalšímu peskování. „Můžeš mi konečně prozradit, co máš s barbarama za problém? Chápu, že od někoho tvojí důležitosti nemůžu očekávat, že zvedne záď a něco sám udělá," řekla pohrdavě. „Ale čím dál míň mám čas ti posluhovat. Všechno by bylo zatraceně jednoduší, kdybys k sobě pustil někoho z mých barbarů na míň než dvacet metrů."

Tohle bylo ústředním bodem jejich rozkolu, co se vrátil od hranic. To šlo totiž do háje všechno. Co jí měl říct? Bylo o tolik jednodušší, že ho považovala za rozmazleného lenocha, který odmítá dospět. Nechtěl jí vyprávět o své sbírce mrtvol. Ani přiznat, že její oblíbený Mateus je jen nezvratně rozbitý člověk v rozbitém světě.