Can i hate you?

7

"Kim?" zaťuká Heily na dveře a poté je otevře. Není to ta Heily, kterou znám. Tady ta Heily nemá ustaraný obličej, nýbrž vypadá šťastně. Vážně šťastně.

"Ano?" nadzvednu obočí a vstanu z postele.

"Máš chvilku? " zeptá se s úsměvem pořád na tváři. Rychle popadnu mobil z postele a kouknu na čas... 17:05, Dylan má přijít až kolem sedmé, tudíž to v pohodě stíhám.

"Jasně, o co jde?" odpovím s začnu se usmívat taky. Heily úsměv je opravdu nakažlivý.

Na Heilyně tváři se na okamžik mihne nervozní úsměv, ale ten je hned pryč.
Popojde mezi mýma dveřma do mého pokoje a posadí se na mojí postel.

"Někoho jsem poznala... " začne a nepřetržitě sleduje mojí reakci. " Jmenuje se Thomas a je vážně skvělý "
Nevím jak mám reagovat. Nevím jestli mám být naštvaná a nebo mít za ní obrovskou radost, tudíž nic neříkám a můj výraz na tváři nenaznačuje jedinou možnou emoci. Heily si akorát povzdechne a vstane z mé postele. Ještě mezi dveřma se za mnou otočí s šibalským úsměvem. " Dneska si nic neplánuj, Thomas nás zve na večeři a neboj má dceru, takže se nudit nebudeš " mrkne na mě a odejde.

Poté co Heily odejde, mojí mysl se zmocní otázky ohledně Heily a Thomase a také hlavně ohledně jeho dcery. Jaký asi budou? Kam jdeme na večeři? Jak se mám chovat? Co si mám oblíct? Pokračovala bych dál, ale v tom mi zazvoní mobil. Kouknu na display a uvidím fotku Sebastiana. Ač nechci, tak telefon vezmu.

"Takhle to dál nejde. Jsem u Vás za 3 minuty. Čau " a zavěsí.

Jenom svěším ramena a padnu do postele. Už tak jsem až moc unavená na to, abych čelila výměně názorů se Sebastianem, potom večere s Thomasem a ještě ke všemu Dylan. V tom si prudce sednu a proklínám se za to, že jsem na Dylana úplně zapomněla. Dobře, proklínám je silné slovo ale jedno je jasné, že nemůžu stihnout večeři s Thomasem a i Dylana zároveň.

Najednou uslyším vchodový zvonek od našich dveří a hned potom Heilyn hlas. "Jé Sebastiane, Kim je nahoře. Už se na tebe těší " zapomněla jsem dodat, že Heily si někdy ráda vymyšlí a teď jsem na ni naštvaná, jelikož teď není vhodná chvíle na Sebastiana.
"Ahoj " pozdraví a já jenom kývnu hlavou na pozdrav . Sebastian si lehne na postel hned vedle mě (jako pokaždé!) a svůj pohled zapíchne na mě. Musím říct, že jiný holky by se zbláznili kdyby viděli takhle Sebastiana, ale já mám to štěstí, že jeho půvab a šarm na mě nepůsobí.

"Přestaň " Okřiknu ho a hodím po něm polštář. Lehce se usměju, ale svůj úsměv zase rychle schovám. Jsem přeci pořád na něj naštvaná.

"Ale notak Kim" přitulí se ke mně ještě blíž než byl a omotá své ruce kolem mého pasu. "Nebuď na mě pořád naštvaná " pošeptá mi do ucha a na tváři se mu vykouzlí úsměv, který odhalí jeho ďolíčky.

"Dobře, tak teda kamarádi? " usměju se a natáhnu k němu ruku jako gesto o příměří. Místo toho, aby sdílel moje nadšení se Sebastianovi utvoří vráska na čele.

"Kim? Vlastně... "

Najednou uslyším zvonek. "Panebože to musí být Dylan " vykřiknu a začnu panikařit. Zapomněla jsem mu dát vědět o Thomasovi a jeho večeři. Okamžitě vstanu z postele a popadnu na mém toaletním stolku hřeben na vlasy. Párkrát vlasy hřebenem přejedu, abych nevypadala zrovna jako že jsem vstávala a kouknu na Sebastiana.

"Dylan? " pokusí se o normální tón hlasu, ale já vím, že je naštvaný.

"Hele, Dylan se mi vážně líbí. A co ty víš mohli bysme být spolu pár...
Dylan a Kim.. Mohli bysme se jmenovat třeba Kylan. Víš, jak si takhle dávají slavný dvojice...."

"Kylan... aha " přeruší moje básnění Sebastian, který už se ani nesnaží zmírnit svůj hlas. Poté si hlasitě odfrkne.

"O co ti jde?" vyštěknu na něj zase já, jelikož mi právě došla trpělivost.

"O nic,půjdu, čeká na mě Becka . Užijte si to KYLAN " Ty slova vyplivne tak, jako by byly sprosté a naprosto bez pozdravu odejde.

Nechá mě v pokoji samotnou a úplně vykolejenou z jeho chování.