Hate to love - *DOKONČENO*

Kapitola 37.

Vzhledem k tomu, že už jsem nebyla členkou Scuderia Ferrari, měla jsem přístup jen do Paddocku a VIP salonku, do garáže jsem nesměla.

V Bahrajnu v den závodu pršelo. Což ve mně opět vyvolalo vlnu obav o Charlese, a nejen o něj, ale i o ostatní.
Samozřejmě se to neobešlo bez nehod. Lance Stroll boural přímo pod naši tribunou. Nehoda to byla velká a ošklivá, až mě zamrazilo v zádech. Naštěstí z monopostu vylezl po svých. Obrovsky se mi ulevilo. Carlos s Charlesem měli co dělat aby monopost udrželi na dráze. Podle toho taky vypadal jejich dojezd. Déšť neustával ani během závodních rozhovorů. Seděla jsem ve VIP salonku a studovala než Charles skončil.
,,Káva?" přišla mi zpráva od Kelly. Podívala jsem se z oken ven. Stále dost pršelo.
,,Můžeme." souhlasila jsem. Sbalila jsem své poznámky, vytáhla deštník a vyšla do deště. Kovové schody trochu klouzali, tak jsem se pevně chytila zábradlí. Přeběhla jsem do kavárny. Kelly už u pultu objednávala kávu.
,,Ahoj." pozdravila jsem ji.
,,Ahoj." vtiskla mi do ruky kelímek.
,,Děkuju." usmála jsem se na ní.
,,Už jsem ti vymyslela rozlučku se svobodou." zazubila se. Trochu mě tím zaskočila.
,,Netváříš se zrovna nadšeně." zasmála se.
,,Nějak jsem s tím nepočítala." přiznala jsem. Počítala jsem s tím, že poletím napřed, vyzvednu šaty, nachystám věci a ve čtvrtek se nastěhuju na hotel.
,,No,tak s tím počítej, protože to bude mejdan roku. Bude to lepší rozlučka než plánuje Carlos, to ti zaručuju." zatleskala nadšeně.
,,Začínám se bát." ušklíbla jsem se.
,,Neboj, uděláme ji taky po Monze. Ve středu jsi doma, slibuju."
,,Mám se o něco postarat?"
,,Ne." zakroutila hlavou. ,,Nemusíš se starat vůbec o nic."
,,Kdo všechno jde?"
,,Prozatím naše svatá trojice, Rebeka, pozvala jsem i Sashu a Carmen."
,,Carmen?" nemohla jsem si vybavit o koho jde.
,,Přítelkyni od George." usmála se.
,,Jo tahle Carmen." vybavila jsem si ji. Carmen je investiční makléřka. Už jsem se s ní jednou setkala. Padli jsme si sice do noty, ale ona s Georgem moc nejezdí.
,,A jaký máš tedy plán?" vyzvídala jsem dál.
,,Počkáme po velké ceně Monzy, až skončí a kluci odjedou na rozlučku, pojedeme taky. Víc ti neprozradím." tajnůstkářila
,,Dobře, nechávám to plně v tvých rukou." souhlasila jsem.
,,To je přece úloha svědkyně." mrkla na mě. Byla jsem na jednu stranu ráda, že nějaká rozlučka bude. Takhle bych akorát celý večer přemýšlela co dělá Charles s klukama.
,,Opravdu to je tvoje máma?" zeptala se po chvíli.
,,Proč se mě na to všichni ptají? Nevím Kelly, nemluvila jsem s ní." pokrčila jsem rameny.
,,A budeš?"
,,Jo, domluvili jsme se s Charlesem, že by bylo fajn zjistit co vlastně chce." přiznala jsem. Myslela jsem na ni neustále. Prostě mi to vrtalo hlavou, proč se po tolika letech ukázala.
Když jsem to volala tetám do děcáku, ani jedna z nich nevěděli co by mohla chtít, nebo zda je to opravdu moje matka. To mě dost znervozňovalo.
Charles měl večer svou obvyklou náladu, takže jsme nevedli nějaké dlouhé konverzace. Už v autě mi řekl, že je rozčílený, tak by nerad řekl něco, co nemá. Chápala jsem ho, a nijak se v tom nevrtala.

Sezona neprobíhala tak jak jsme si představovali. Když se mu podařilo dojet, nedojel tak jak by si představoval. 2x pak nedojel. Nadával, křičel, ale nikdy nezvýšil hlas na mě.
,,Můžu na tebe mluvit?" zeptala jsem se jednou večer v hotelovém pokoji. Seděli jsme v Miami.
,,Proč bys nemohla?" zvedl oči od počítače.
,,Tak nevím, nechci se pohádat." stála jsem u stolu vedle postele.
,,Co tě trápí?" natáhl ruku abych si k němu sedla. Chytla jsem ho za ní a sedla si.
,,Ty mě trápíš." přiznala jsem.
,,Já?" zpozorněl.
,,Jo." přikývla jsem.
,,Nenapadlo tě někdy, že bys měl od Ferrari odejít?" naťukla jsem opatrně ožehavé téma. Charles se na mě podíval, zaklapl počítač a odložil ho.
,,Carrie." oddechl si.
,,Promiň, zapomeň na to." zvedla jsem se. On mě chytl za ruku a stáhl si mě k sobě.
,,Nech toho, nic jsem neřekl."
,,To neřekl, ale ani to nechceš rozebírat."
,,Nechci, protože to dlužím tátovi, ale i Julesovi." uhnul pohledem. Jeho táta zemřel ještě před tím než vůbec podepsal kontrakt s Ferrari. Jemu ale v nemocnici řekl, že ho podepsal. Jules byl jeho kmotr, který měl vážnou nehodu v Japonsku v roce 2015, poté zemřel v Nice po několika měsících. Charles smrt Julese a otce dosud nepřijal. To o něm bylo veřejně známé.
,,Já vím, ale vždyť se tam trápíš." lehla jsem si k němu.
,,Je to jen přechodné období, uvidíš." konejšil mě. Přitom já bych měla být ta, která ho bude konejšit.
,,Rozmysli si to pro příští sezonu, protože si myslím, že máš na to být mistrem světa." odpověděla jsem.
,,Budu na to myslet." vtiskl mi pusu do vlasů.
,,Nesnáším, když tě musím vidět ztrápeného."
,,Tak to máme stejně. Stejně tak jako já se trápím ve Ferrari, ty se trápíš ohledně mámy." změnil opatrně téma.
,,Netrápím se kvůli ní, jen bych chtěla vědět pravdu."
,,Ona se tam zase jednou ukáže." chlácholil mě. A nebyl daleko od pravdy.
V týdnu před Monzou se ukázala. Tentokrát s větší pokorou.
,,Omlouvám se, že tě tady zase přepadám, ale říkala jsem si, jestli jsi třeba nezměnila názor." zastavila mě, když jsem vyndavala nákup z auta.
,,Nezměnila." vytáhla jsem tašku a zavřela kufr.
,,Ale mluvit bych s tebou chtěla." otočila jsem se k ní. Její modré oči se rozzářily.
,,Zajdeme na oběd?" navrhla.
,,Půjdeme k nám." rozhodla jsem. ,,Nechci se ukázat na veřejnosti. Máme dva týdny do svatby, nechci působit rozruch."
,,Už takhle je to událost roku, co?" usmála se. Přikývla jsem. Čím blíž jsme byli svatbě, tím víc se o nás psalo.
,,Nebude to vadit Charlesovi?" zarazila se.
,,Není doma." zamkla jsem auto, a sebrala ze země tašky. Společně jsme se vydali ke vchodu.
,,Mám ale jednu podmínku." zastavila jsem se u otevřených dveří.
,,Jakou?" vzala mi z ruky jednu tašku.
,,Nikomu nebudeš vyprávět jak to vypadá u nás doma nebo tak něco. Jinak přísahám, že tě zažaluju." řekla jsem ji svou podmínku. Opatrně přikývla.
,,Dobře." vešla jsem dovnitř, ona vešla v závěsu za mnou. Nastoupili jsme do výtahu, já zakryla číselnou kombinaci do našeho patra. Výtah se dal do pohybu.
,,Omlouvám se za nepořádek, ale ve středu odlétáme do Monzy, a pak už je svatba, tak všechno chystáme." omluvila jsem se, než jsme vůbec vstoupili do prostoru bytu.
,,Nebudu se dívat." usmála se.
,,V podstatě tě neznám, tak bych opravdu ocenila, kdyby ses držela toho, co jsem ti řekla dole." otevřela jsem hlavní dveře. V chodbě se rozhlížela všude po bytě. Její oči vykazovaly známky zděšení nad velkým prostorem. Vzala jsem tašky do kuchyně, a nechala ji chvíli vstřebat náš byt. Začala jsem vyklízet nákup. Tašku, ve které jsem měla věci na svatbu jsem nechala zavřenou v ložnici.
,,Dáš si kávu, čaj nebo něco ostřejšího?" zeptala jsem se ji, když vešla do kuchyně. I zde stála v údivu.
,,Jenom vodu prosím." odpověděla. Z horní skříně jsem vytáhla skleničku, nalila ji vodu a postavila sklenici ke stolu. Sobě jsem udělala kávu. Sedla jsem si ke stolu, a počkala až se posadí i ona.
,,Proč jsi přijela?" zeptala jsem se.
,,Četla jsem o tobě celé ty tři roky." začala vyprávět. Jasně, že o mně četla.
,,Celou dobu jsem to četla jako bulvární plátek, který nijak neovlivňuje můj život. Až pak jednou, když jste se zasnoubili, a oni psali o tvém životě, a odkud jsi, tak jsem zpozorněla." napila se vody. Opřela jsem se o opěradlo židle.
,,Takže sis to prostě přečetla, teď tu budeš tvrdit, že jsi moje máma, důkaz na to nemáš, a já kráva ti naletěla. Tak to vyklop, kdo tě platí?" začínala jsem být mírně naštvaná.
,,Tak to není." zastavila mě.
,,A jak to je?" dala jsem ji prostor aby mohla mluvit.
,,Začala jsem přemýšlet, jestli jsem udělala dobré rozhodnutí."
,,Očividně ano, kdybys mě tam nenechala, nikdy se nedostanu tam, kde jsem teď."
,,Takže ti jde o peníze?" zarazila mě.
,,Nevím komu tady jde o peníze, ale mě určitě ne. Jestli jsi četla pozorně, určitě jsi zachytila informaci, že jsem dost dlouho bojovala o život." připomněla jsem ji. Začala jsem opravdu litovat, že jsem dovolila si ji pustit k tělu. Přikývla.
,,Proč jsi mi to udělala?" zeptala jsem se.
,,Byla jsem ve špatné situaci. Tvůj otec nechtěl aby ses narodila. Vyhodil mě z domu, a já jsem věděla, že na tvou výchovu sama nemám."
,,Aha, a co třeba azylový dům?" navrhla jsem.
,,Nebo přímá adopce?" pokračovala jsem. Byl to jen hloupý výmysl.
Zakroutila hlavou.
,,Azylový dům nepřicházel v úvahu, nechtěla jsem abychom vypadali jako úplní chudáci." snažila se vysvětlit.
,,Tak proto jsi mě odložila do dětského domova. To je fakt skvělý." složila jsem si ruce na prsa.
,,Nemusíš to chápat." vydechla.
Vchodové dveře bouchly.
,,Jsem doma lásko." zakřičel od dveří Charles. Máma zpozorněla.
,,Jsme v kuchyni." křikla jsem nazpět. Za chvíli Cha vešel do dveří. V těch se zasekl.
,,Ahoj." políbil mě na tvář.
,,Ahoj." usmála jsem se na něj.
,,Charlesi, tohle je moje máma." ukázala jsem na ni. Ta si stoupla a podala mu ruku.
,,Nicole." představila se.
,,Charles." odpověděl.
,,Jedl jsi něco?" zvedla jsem ze židle.
,,Ne, ale něco si jenom vezmu, a nechám vás tady." přešel k lednici.
,,Ne, nandám ti jídlo, a normálně se najíš tady u nás." zastavila jsem ho. Jeho zaražený pohled mě nechával chladnou. Nandala jsem mu porci kuskusu, k tomu jsem mu přidala kuřecí prso a dala to přihřát do mikrovlnky. Charles si mezitím sedl vedle mě. Nicole mlčela.
,,Náročný den?" přerušila ticho jeho směrem.
,,Ano, jedu akorát z tréninku." přiznal. Mikrovlnka zapískala. Vyndala jsem z šuplíku příbor a postavila před něj jídlo.
,,Dobrou chuť." popřála mu.
,,Děkuju." usmál se na ni. Pustil se do jídla. Doufala jsem, že mu chutná, ale podle jeho výrazu bylo jasné, že ano.
,,Víš co prostě nechápu?" podívala jsem se jejím směrem, a položila si ruce na stůl.
,,Proč jsi nenechala dopis, nebo tak něco. Proč jsi mě tam odložila jako smetí a bylo ti jedno co se mnou bude."
,,Nevěděla jsem co bude se mnou, nechtěla jsem ti něco slibovat." sklopila oči.
,,Nechtěla jsem sliby, chtěla jsem jen vědět kdo jsem. Ani jsi mě nepojmenovala, a pak se tady najednou zjevíš, několik dní mě sleduješ, a chceš si hrát na mámu?" útočila jsem dál. Cha vedle mě mlčky jedl.
,,Caroline, nevíš čím jsem si procházela, nevíš co jsem si zkusila, a ty jsi jediný světlý bod mého života." opřela se o opěradlo.
,,Tak mi to řekni." vyzvala jsem ji.
,,Tvůj otec byl alkoholik. Mlátil mě, a když jsem přišla na to, že jsem těhotná, musela jsem to před ním skrývat dokud to šlo. Když jsem pak porodila, neměla jsem kam jít, a on mě neustále stíhal. Musela jsem tě dát do domova." vyprávěla.
,,Neuměla jsi odejít od alkoholika a odsrala jsem to já." konstatovala jsem.
,,Odešla jsem od něj, ale neměla jsem nic. Tobě bych neuměla dát normální domov." pokračovala.
,,Dodnes ho nemám." dodala. Posměšně jsem si povzdechla.
,,Nemáš? Proč tedy jezdíš v Mercedesu?" zeptala jsem se.
,,Není můj. Je Boba. Znám ho pár týdnů, a využila jsem ho jen k tomu, abych se dostala k tobě. Jinak nemám nic."
A je to tady.
,,Proč jste tady Nicole?" přidal se do hovoru Charles. Jeho talíř byl prázdný.
,,Chci poznat svou dceru a jejího budoucího manžela." odpověděla stroze.
,,A dál?" vyzval ji. Očividně taky něco tušil.
,,Dál nic." zarytě mlčela.
,,Nic?" zeptala jsem se znovu. Ona sklopila zrak.
,,Chtěla bych ti to vynahradit." zašeptala.
,,Pozdě." zvedla jsem se, abych si nalila něco ostřejšího. Na tuhle konverzaci jsem nechtěla být střízlivá.
,,Kdo vás platí Nicole?" vyzval ji Cha. Prudce jsem se otočila.
,,Nikdo." distancovala se.
,,Kdo?"
,,Opravdu nikdo, jsem tu sama za sebe." tvrdila si dál svou pohádku.
,,Jak jsi zjistila, kde bydlím?" zeptala jsem se ji. Do skleničky jsem si nalila bílé víno.
,,Podle Charlese." usmála se na něj. Z nějakého důvodu jsem měla chuť ji píchnout vidličku do oka.
,,Nemám svou adresu veřejně, nemám ani jméno na zvonku." upozornil ji.
,,Proto jsem si taky nebyla jistá." přiznala. Vyklopila jsem do sebe celou sklenici, a nalila si další.
,,Stačilo ti to?" zeptala jsem se Charlese, když jsem mu sbírala talíř ze stolu.
,,Bohatě." usmál se na mě.
,,Děkuju." dodal.
,,Je vidět, že se tam o tebe opravdu dobře postarali. Že jsi dobrá hospodyně." přidala se do rozhovoru Nicole.
,,Někdo mě to naučit musel." usmála jsem se ironicky.
,,Nestojím o to abys mi to vynahrazovala. Nevěřím ti ani slovo." pokračovala jsem.
,,Myslím si, že bys měla odejít." rozhodla jsem se po chvíli. Charles souhlasně přikývl.
,,Přece mě nevykopneš, když nemám kam jít." hájila se.
,,Aha, tak je to tady, takže o tohle ti celou dobu jde." zasmála jsem se.
,,Ty si fakt myslíš." opřela jsem se o židli. ,,že ti dovolím vstoupit do našeho života po 23 letech kdy ses nestarala? Měla jsem 23 narozeniny, 23 vánoc, 23 silvestrů a 23 svátků, kolik z nich jsi se mnou strávila? Ani jeden." měla jsem co dělat abych se nerozkřičela.
,,Vynahradím ti to." hájila se pořád dokola. Charles odsunul židli a stoupl si vedle mě.
,,Tohle nemá cenu." konstatoval. Chtělo se mi brečet a on to moc dobře věděl.
,,Kolik chcete Nicol?" zeptal se. Střelila jsem po něm pohledem. Přece nemyslí vážně, že by ji chtěl dát peníze.
,,Chci čas se svou dcerou, a ty by ses do toho neměl plést." vstala rázně. Vyvalila jsem oči. Charles se nadechl a vydechl.
,,Za dva týdny to bude moje manželka. Mám co do toho mluvit nebo se plést." vyvedl ji z omylu.
,,Pořád je to ale moje dcera." argumentovala. Opřela jsem se o kuchyňskou linku.
,,Na kterou jste se vykašlala." připomněl ji. Nicole se opřela o stůl.
,,Neměla jsem jinou možnost. To někdo jako ty." ukázala na něj. ,,nemůže chápat, protože ty ses narodil do bohaté rodiny."
,,To se pletete, ale o tom tenhle rozhovor není." řekl rázně.
,,Právě, že je. Jedná se o mou dceru."
,,Dceru, o které nevíte nic." konfrontoval ji. Ona se stáhla, věděla, že má pravdu.
,,Proto jsem tu, protože ji chci poznat."
,,Ne, jste tu proto, protože chcete peníze." pokračoval. Ona odstoupila od stolu.
,,Měli byste oba pochopit co je to být na mizině."
Mlčela jsem. Snažila jsem se uklidnit, i když slzy mi tekly po tvářích.
,,Sbíral jsem se z ničeho a ne kvůli tomu aby někdo přišel a všechno nám sebral, Nicole." křičel skoro Charles.
,,Odejdi mami." zašeptala jsem. Moje slova se ztratila v hádce.
,,Od tebe nic nechci! Chci si jen vzít svou dceru a jít!" křičela. Zpozorněla jsem.
,,Vzít si mě a odejít? Ty jsi se normálně zbláznila." snažila jsem se nedostat záchvat paniky. Celý svět se točil.
,,Nicole, odejděte, a pokud možno, už nás ani nekontaktujte." snažil se mluvil klidně Cha.
,,Bez ní nikam nejdu."
,,Odejdi." šeptala jsem dál. Celá místnost se točila intenzivněji. Pokoušela jsem se o hluboký nádech a výdech.
,,Jednou ji to bude mrzet, a to kvůli tobě!" křičela na něj. Udělala dva kroky aby se přiblížila ke mně. On však stál jako přibitý.
,,Zkazil jsi ji penězi." pokračovala.
,,Odejděte! Okamžitě!" teď už opravdu křičel.
,,Caroline." oslovila mě, a jeho úplně ignorovala. Nemohla jsem ani mluvit. Snažila jsem se jenom dýchat.
Začala jsem mít mžitky před očima. V poslední vteřině jsem si sedla na zem, pak následovala tma.