Dívce kloužou slzy z očí.
Do prazna jen civí.
Mama jí mučí,přestože to neví.
Myšlenky pochmurné honí se myslí
Není cesty spět ze zahrobí.
Ta mýslenka je tu stále.
Ta věc co si tak moc přeje.
Zbavit se ty bolesti a tíhy co nese.
Hlasy v hlavě šeptají, všechno jí radí.
Slibují jí že budese mit lip.
Ona už naváhá, slyší to postý.
Vezme do ruky to ostří.
Přiloži ho k zapěstí,ono to zastudí.
Chvilku čeká zda si to nerozmislí,
A však pochvili zatlačí.
Dívka teďka leží v krvaví louží.
Na rtech ušměv má
Je to krása.
Všichni smutní a všeho teďka litují.
Měli být všímaví,
měli li si všimnou tech krvavejch šramů.
Avšak ona je teť šťastnějsí.
Teďka už je bez bolesti.
Taky o tom sním.
Taky chci se zbavit bolesti.
Sme si tak podobní.
Jenža ja ještě věřím a doufám
že se to spraví,
naděje ve mě dříma.
Ale je tu jedna nevýhoda.
Ta naděje odchazí, citím se pořád hůř.
Tak snad to odezní.
Snad zmizí ta bolest na hrudi.
Snad začnou mě mít radši
ať nemusím zbavovat se bolesti.
Zatím se loučím se špetkou naděje avšak až se vratím pravděpodobně všechna zmizí.
