V.
Probudí mě vůně vajíček a slaniny. "Doufám že ti nevadí kečup." Rapmon sedí u stolu a mluví na mě s plnou pusou. Na místě vedle něj je položený talířek a ze šálku čaje se ještě kouří. Místo odpovědi se usměju a vyhrabu se z peřin. "Proč jsi mi donesl snídani do postele?" zajímám se mezitím co si češu vlasy. "Dnes ráno jsem byl jako služka. Chodil jsem do jídelny sem a tam a nosil jsem snídaně. J-hope, Suga, Jin, Jimin, ty, Kook...." při posledním slově sebou trhnu. Rapmon ale jí nezaujatě dál. "Když už se o něm bavíme bylo to trošku divný. Mohl by jsi mi konečně říct co se mezi váma stalo?" pokračuje. "Ne." povzdechnu si a potom už celou dobu mlčíme. Když jsem dojím, umyju nádobí a vyčistím si zuby. "Já už možná půjdu Tae. Nerad bych tě otravoval." vycouvá ze dveří Rapmon a zmizí ve svém pokoji. Mám ho rád, ale samozřejmě jen jako kamaráda. Známe se už asi pět let a to on mě donutil začít zpívat.
Když procházím chodbou potkám Sugu. Docela mě to překvapí, dneska je volno takže se to na chodbě nehemží lidmi jako vždycky. "Potřebujeme si promluvit Tae." ucedí najednou. Nevím o čem. Nikdy jsme se spolu moc nebavili a vlastně se ani pořádně neznáme. "Za deset minut na tebe budu čekat venku. Teď musím ale ještě něco probrat s někým jiným tak čekej tady." vychrlí to na mě tak rychle že nemám čas protestovat. Pak odejde směrem k východu. Nečekám blbých deset minut a nenápadně jdu za ním. Schovám se za keř a cítím se docela trapně. Suga se chvíli kouká do mobilu a pak vzhlédne a začne na někoho mávat. Člověk v kapuci se k němu rychle přibližuje a zastaví se zády ke mně. "Co chceš?" vyštěkne na Sugu. "Možná že by se to mělo už vyřešit. Myslel jsem že tady se mnou počkáš než přijde Tae ale to není potřeba. On je totiž tamhle za tím křovím." ukáže směrem ke křoví. MÉMU křoví! Vylezu z úkrytu a musím být rudý jako jedna plyšová liška co jsem dostal od fanynky a kterou mám vystavenou na poličce s dalšími dárky. Pořád netuším kdo to je. Člověk v kapuci se na mě otočí a já strnu. Najednou je mi jedno všechna bolest v jeho očích. I ten strach a malá naděje. Otočím se a prudce rozrazím dveře do studia. Upaluju chodbou pryč a přestávám si uvědomovat kam vlastně běžím. Už nikdy nechci Jungkooka vidět.
