I hate my life

Skype...?

Probudila jsem se s plným břichem. Nevím, jak se to stalo a jestli to vůbec chci vědět, ale měla jsem plný žaludek. Otevřela jsem oči. Ve tmě jsem spatřila obrys mého anděla, jak leží na studené zemi a já ležím na jeho hrudi. Dokonce se mi zdálo, že vidím černý obrys křídel, kterých jsem se však nemohla dotknout. Trošku jsem se pohnula a tím jsem omylem strčila do Ayala, který se náhle probudil. Když si mě všiml, zašeptal: „Dobré ráno, andílku..."

„Tak mi říkával Charlie..." zašeptala jsem smutně. On mě objal kolem ramen.

„A proč ti tak říkal?"

„Protože první film, na který jsme se spolu podívali, byli Charlieho andílci. A navíc, Angel znamená..."

„Já vím," přerušil mě. Chvíli mě zkoumavě pozoroval, až potom znovu promluvil: „jsi si jistá? Nemohl třeba vědět o... Já ti to vlastně neřekl, co?"

„Neřekl co?"

„Že jsme jiní, že jsme andělé."

„Jak dlouho jsi tu byl sám?" začínám se vážně strachovat o jeho duševní zdraví. Já a anděl? Blbost. Andělé mají mít křídla, ne? A svatozář, mají být mrtví a svatí a já nevím co ještě. Já nejsem ani jedno z toho!

„Já to myslím vážně..." zašeptal.

„A nemají mít andělé křídla?"

„Ano, jenže ta se jim objeví při pocitu největšího ohrožení života. Proto tě ti lidé mučí. Myslí si, že to budeš brát jako smrt a že se jim poddáš, jenže to nesmíš. Nezapomeň, že mrtvá jim budeš k ničemu, proto tě nesmí zabít. A to si musíš uvědomit..."

„A neříkal jsi náhodou, že jsi to samý co já? Ale ty taky nemáš křídla." Tohle jsem vážně nechápala. Jak můžeme být andělé oba, když ani jeden z nás nemá křídla?

„Mi je ušmikli..." auu...

„To muselo hrozně bolet..."

„Ani ne. Údajně mi mají dorůst, jenže to oni netuší. Proto si hraju na mrtvého, v nestřežený okamžik jim šmiknu koule, ať taky vědí, jaké to je." Abych pravdu řekla, tenhle sadistický Ayal se mi vůbec nelíbí, ale nechám si to pro sebe. 

Dveře od cely se náhle otevřely, Ayal se skryl, Samuel mě čapnul silně za ruku a táhnul mě do nějaké místnosti, ve které jsem ještě nebyla. To všechno asi za půl minuty. 

V místnosti, ve které jsem nyní byla, byl i Marty a všichni ti lidé v pláštích. Na můj vkus jich bylo až příliš. 

Všichni se dívali na obrovskou obrazovku, na které byl puštěný skype hovor. Ze čtverce uprostřed obrazovky na mě shlížel Chris s Charliem za zády. 

„No podívejme se, kdo se sem uráčil přijít. Málem jsme skončili bez tebe. Rád bych tě představil tady klukům, ale s nimi se už znáš. Tady jsou mí spolupachatelé." Já otevřela pusu do obrovského O.

„To není... To nemůže..." koktala jsem vyplašeně. Chris o mně věděl? A Charlie taky? Proč! Proč zrovna já! Proč nemůže být anděl někdo jiný... 

„Ahoj Andílku." Zasmál se jízlivě Charlie. Pokoušela jsem nad sebou držet kontrolu, což v tuto chvíli bylo to nejtěžší v mém životě.

„Já vám věřila! Proč jste mi to udělali, PROČ?!" začala jsem na ně místo pozdravu řvát. Kluci se jen zasmáli.

„Víš, Marty nám za tebe nabídnul spoustu peněz. A navíc, nejsme jediní, kteří mu pomáhali. Za všechno nejdřív děkuj své matce." Zasmáli se kluci znovu. Já jen roztřeseně pohlédla na Martelaa. Ten se taky smál, dokonce mnohem hůř.

„Má...mámě?! A-Ale, ona. Proč, vždyť. Já..." nezmohla jsem se na slovo. Za co všechno vděčí mojí mámě? Vždyť ona... že by mě taky prodala? Nebo že by ten chlap, s kterým se scházela, byl od nich?

„A co Ted? Byl do toho taky zatáhlej?!" Křičela jsem na ně.

„Jo, měl nám helpnout s tvým únosem. Ale jelikož se kurvil s tamtou děvkou, tak nám moc nepomohl." Zasmál se Chris.

„Hele, tvoje máma je online," vložil se do toho Charlie „mám ji přidat?" zeptal se s očima upřenýma na Martyho. Ten jednoduše přikývl a na obrazovce vedle kluků se objevil ksicht mojí mámy.

„Ahoj Marty, čau kluci...ahoj Tome." Muž vedle Martyho se usmál a zamával jí. Proč já? Že by chtěli, abych se cítila mizerně a ukázala svoje křídla? Tak to jim nevyjde!

„Dobrý den Samantho..."