I hate my life

MUČENÍ část a)

Pan X mě strčil dovnitř a zavřel za mnou dveře. Já se roztřeseně dívala na ty muže, stojící v půlkruhu kolem mě. Všichni měli bílé pláště jako doktoři a všichni měli šílený výraz ve tváři, krom toho uprostřed. Ten mě pozoroval s pobavením. To je ten chlap z toho auta! On je jejich šéf?! A co se mnou chtějí dělat?!

„Takže, Angel, určitě sis všimla, že nejsi jen tak obyčejná holka, že?" při těch slovech mnou projel pocit znechucení. Asi proto jsem se rozhodla neodpovídat.

„Beru to jako ano, ale nevíš, co jsi zač. To zjistíš, pokud s námi budeš spolupracovat. Když ale odmítneš, dozvíš se to tak jako tak, ale mnohem bolestivěji." Ušklíbl se. Dokážu si představit, jak ho baví někoho mučit. A tím někým mám být já. Začala jsem se třást ještě víc, než předtím. Nenech strach, aby tě ovládl. Jako bych slyšela Ayala. Přestala jsem se třást a vzdorovitě hleděla únosci do očí.

„Víš, jsem vědec, a vědci hrozně rádi vymýšlí nové a úžasné věci. Když mají však velké ambice, mohou být nebezpeční. A přesně to já jsem. Hodlám s tvou pomocí vytvořit nepřemožitelnou armádu. Která by mi pomohla ovládnout celý svět. Stačí jen, když budeš spolupracovat, tak co? Přijímáš?" Co že chce?! Ovládnout svět? Nenechám svět v rukou tohohle úchylného hovada!

„NE!" nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha mu vzdorovat, ale líbila se mi. Líbilo se mi, když jsem mohla být drzá a konečně se to vyplatí.

„Fajn, chceš to takhle, tak to tak bude. Samueli, připrav kleště. A možná i bič. Na její tělo se rád znovu podívám." Všichni se začali smát. Samuel - neboli pan X- odešel a nechal mě napospas únosci a ostatním. Proč jsem vlastně nechtěla spolupracovat?!

Únosce mě vzal za paži a vedl mě dlouhou chodbou do pokoje vedle mé cely. Ayal mě uslyší! Musím vydržet, nechci, aby si myslel, že jsem slabá.

Otevřely se dveře a přede mnou se zjevily mé nejhorší noční můry. Všude spousta mučicích nástrojů, každý jiný. Hořely tam pochodně a uprostřed kruhové místnosti stál Samuel s bičem v ruce.

„Děkuji Samueli, polož mi ho na kozu. Děkuji, teď můžeš jít. Pořád si to nechceš rozmyslet, krásko?" Slzy mi začaly téct proudem, ale nebrečela jsem. Plakala jsem, ale potichu. I přesto jsem však zavrtěla hlavou. On si povzdechl a připoutal mě pouty ke stěně. Strhnul ze mě triko a chvíli pozoroval má obnažená záda, která následně přejel rukama, jako by si je chtěl naposledy ohmatat před zničením. Poté odstoupil, vzal do ruky bič a mocně s ním švihnul. Já vykřikla bolestí a prohnula se v zádech. Cítila jsem, jak se mi ten kožený proužek zarývá do masa. Všechny svaly mi ztuhly, o to víc však bolela další rána. A další. Poté na chvilku přestal. Já si naivně myslela, že se třeba slituje a pustí mě, místo toho začal mluvit.

„Vidíš, co jsi způsobila? Tak nádherné tělo a ty si ho prostě musíš zničit," prstem přejel po jedné ráně a já bolestí zavzdychala. „Ještě pořád si to můžeš rozmyslet. Co ty na to? Moji lékaři by ti to ošetřili a mohli bychom potom vládnout společně. Já král a ty moje věrná královna. Spolu bychom mohli ztrestat každého, kdo by se nám postavil. Samozřejmě, tohle všechno můžu udělat i bez tebe, ale měl bych víc práce s hledáním mé královny. Tak co? Přidáš se?" já opět zavrtěla hlavou. On si opět povzdychl a šlehnul mě přes celá záda. To už jsem nevydržela a spadla na kolena. Mé výkřiky musely být slyšet úplně všude, samotnou mě to ohlušovalo. Poté 'král' přinesl zrcadlo. Já se od něj odvracela, nechtěla jsem to vidět, on mi však vzal tvář a surově mi s ní trhnul směrem k zrcadlu. Spatřila jsem svá potrhaná záda. Má krev byla všude, pár kapek bylo i na zemi. Bič samotný ztratil svou hnědou barvu, kterou vystřídala červená.

„Líbí se ti ten pohled? Pověz, dokázala by ses dívat na celý proces bičování? Jestli ne, tak přestanu a ty se ke mně přidáš."

„Ano, zvládla." Řekla jsem pevně. On přikývnul, pustil mne a táhl mě do protějšího pokoje. Jeho stěny, podlahu i strop zdobila zrcadla, takže ať se podívám, kam se podívám, všude se uvidím. Alespoň je tu chladněji. Chlad mi pomáhá přetrpět tu bolest, dokonce je to s ním i příjemnější.

„Jinak, jmenuji se Martelaar, pro přátele Marty, ale to ty asi nejsi." Napřáhl se pro další ránu a já opět vykřikla. Tentokrát jsem viděla, jak se na zádech objevil další krvavý šrám. Tento však nebyl jen na zádech, ale i na rameni a částečně na břiše. Další šlehnutí protnulo ticho následované mým křikem. Asi po dalších deseti ranách jsem vyčerpáním spala na podlahu. Na zádech jsem už neměla žádné místečko bez krve.

„To by pro dnešek stačilo, zítra bude pokračování." Vzal mě za ruku, dotáhl do cely, tam mě strčil a následně odkopnul. Poté zavřel a zamknul. Já se svezla na podlahu.

Ayal ke mně přišel a chtěl udělat ohnivou kouli, by se podíval na ty rány. Já mu tu ruku chytla. Nechci, aby mě litoval on. Nechtěla jsem, aby se o mě strachoval. Nechci, aby to viděl. On mi tu ruku vytrhl a udělal ohnivou kouli, kterou nechal vznášet se nad mými zády.

„Slyšel jsem tě křičet, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že to bude tak hrozné." Sundal si triko, namočil ho a začal mi ho opatrně přikládat na rány. Já sykla bolestí, on se odtáhl a já si ho zase přitáhla k sobě.

„Počkej, něco zkusím..." zašeptal něco jako léčba, ochrana a pomoc v jednom slově. V ten moment mým tělem projel příjemný chlad, který zahojil má záda tak, že na nich nezbyl ani škrábanec.

„Děkuju..." zašeptala jsem unaveně. On přikývl, položil mi hlavu na jeho klín a já, pod křídly mého strážného anděla, konečně usnula...