I hate my life

Útěk

Otevřela jsem oči a byla jsem v cele. Příšerná bolest na mých zádech nepolevila, ačkoliv jsem cítila, že Ayal svoji moc už použil.

„Nevstávej, bolí to hodně?" ozvalo se odněkud vedle mě. V cele byla tma, ale tak je to možná lepší.

„Nedá se to vyléčit?" zeptala jsem se potichu. Ayal ke mně natáhl ruku.

„Tohle ne. Rostou ti křídla, a to se nedá nijak ovlivnit." Zašeptal sklesle. Počkat, co?! Takže se mu to podařilo. Martelaar bude mít svou armádu okřídlenců a bude to jen kvůli mně. Kvůli mně bude svět pod jeho nadvládou chátrat.

„Už jsem vymyslel plán, jak utéct. Musíme to udělat ještě dnes, jinak by tě už ke mně nepustili."

„Počkat. Jak to, že si neověřili, že jsi mrtvý? To tě ani nezkontrolovali?" zeptala jsem se konečně na otázku, která mě napadla již před dvěma dny, ale bála jsem se ji položit.

„Víš, dokázal jsem se zneviditelnit. Takže jsem udělal v cele oheň. Nenašli mé tělo, tak si asi mysleli, že jsem se samovznítil a nechali to tak. Chtěl jsem utéct už tehdy, ale objevil se tu jeden muž. Bylo to pár let zpátky. Byl to anděl. Tvrdil, že jeho dcera je taky anděl, a že jednoho dne se sem dostane. Před tím, než umřel, jsem mu stihl slíbit, že se o ni postarám. Pak jsem teprve utekl. Zhruba před třemi měsíci jsem se sem vrátil kvůli jedné holce, to však nebyla ona. Byl to planý poplach. Zemřela, stejně jako ten muž. Martelaar začínal být zoufalý a neptej se, prostě to vím. A potom jsi přišla ty. Vím na sto procent, že to máš být ty. Máš stejné oči jako on. A dnes tě dostanu ven. Najdeme další, jako jsme my a zachráníme svět. Co ty na to? Jdeš do toho?" chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co mi to tu vlastně říká. Takže on znal mého tátu? No skvělý. Ne vážně! Je to báječný. Proč to zní tolik jako ironie? No, nechme to tak.

Nepopírám, že by bylo fajn zachránit svět, ale co když to nezvládnu? Co když oba umřeme? A ty křídla. Vážně to bolí!! A to není venku ani čtvrtina! Co když zabijí Ayala? Ale asi je to lepší, než se válet tady a čekat, než mě Marty milosrdně zabije.

„Asi jo, ale nejsem si jistá, že to zvládnu. Neumím nic, ani běhat rychle. Budu tě jen zdržovat. Věř mi."

„Slíbil jsem tvému otci, že se o tebe postarám, takže žádné odmlouvání a jdeme." Řekl a vzal mě za ruku. Když otevřel celu pouhým mávnutím ruky, pochopila jsem, co znamená být anděl. Znamená to dokázat se obětovat pro dobro ostatních, Znamená to chránit lidi vlastními křídly.

Vyběhli jsme ven a tam nikdo. Začala jsem se rozhlížet po kamerách a opravdu jsem jich pár našla. Nevím jak, ale nechala jsem je vybouchnout. Ayal se na mě hrdě podíval a běžel dál. Já samozřejmě za ním.

Po pár vteřinách se konečně někdo objevil. Byl to Samuel.

„Ahoj Sammy," usmála jsem se na něj a praštila ho nějakou tyčí do spánku. Ihned se skácel k zemi. Ještě jsem do něj kopla, abych zjistila, jestli to jen nehraje, a běžela dál. Ayal vypadal potěšeně. To je vážně takový sadista?

***

Ahoj lidičkové, doufám, že všichni tak nějak žijete, říkala jsem si, že něco zkusím sesmolit, ale ono to nějak moc nejde, když máte plnou hlavu legendární party a Avengers -_- :D No každopádně doufám, že Vám ta délka nevadí, protože víc nedám :/ Omlouvám se :/

Tak zase na nějaký čas – Hasta la vista!

-Helela