I hate my life

Mučení část b)

„Dobrý den Samantho..."

„Ahoj Marty." Usmála se na něj matka. Ta mrcha mě prodala? A já myslela, že mě má alespoň trochu ráda.

„Doufám, že ti nevolám nevhod, jen jsem vás chtěl informovat o stavu testovacího subjektu číslo tři. Samueli?" Samuel ke mně přišel a dostrkal mě k Marte.... no k tomu blbečkovi.

„Ahoj zlatíčko." Usmála se pokřiveně matka. Já jí neodpověděla, za což jsem byla potrestána fackou od toho Toma.

„Takhle se slušná holka nechová." To je ten chlap, se kterým máma randila? No to snad ne!

„Vypadáš strašně, dobrá práce Marty, ukázal bys nám prosím, jak sis u ní vydobyl ten respekt?" usmála se matka.

„A rád. Zrovna dnes jsem měl naplánované menší překvápko, tak co, těšíš se?" zeptal se mě. Jaké překvapení? Já nemám zájem! Bůh ví, co to bude!

„Tak odpovíš?" zeptal se mě, tentokrát ostřeji a hlasitěji. Já na to nic neřekla, za což jsem si tentokrát zasloužila kopnutí do zad od Samuela. Proč jsou tady všichni proti mně? Dobře, všichni ne. Pořád je tu Ayal.

„Tak asi se těší. A já vlastně taky. Kdy to začne?" zeptal se Charlie.

„Klidně hned, jestli chcete." Odpověděl Martelaar a lusknul prsty. Samuel se mnou odešel. Kráčeli jsme chodbou bok po boku tak tiše, že by byla slyšet i tráva růst, kdyby tu ovšem nějaká byla. Jindy bych asi tesknila po domově, po slunci, po trávě, po čerstvém vzduchu, ale teď jediný, na co jsem mohla myslet, bylo, co se se mnou asi stane. Co se bude teď dít. A taky na to, že mě všichni zradili. Jen doufám, že Ayal vážně není s nimi.

Došli jsme do zrcadlové místnosti, kde byl připravený notebook, bič a ještě další věci, které byly přikryté kusem látky, zpod které se vznášel kouř.

Chvilku po tom, co mě Samuel připoutal, se ve dveřích objevil Martelaar. Přisěl k notebooku a zapnul videohovor.

„Tak nám asi nejdřív ukaž, jak jsi s ní pokročil." Ušklíbla se matka. Marty přišel ke mně a sundal mi triko. Když mě však otočil, zalapal po dechu.

„Moc jsi jí teda nenašlehal. Doufal jsem, já nevím, že bude mít alespoň jeden šleh?" řekl mu Chris. Charlie se jen nepatrně usmál, jako by se mu ulevilo, ale to se mi asi jen zdálo.

„Ta mrcha se musela vyléčit!" Zařval a zuřivě se na mě otočil. „Neboj se zlato, vynahradím ti to." A s těmi slovy se natáhl pro bič a rychle s ním švihnul k mým zádům. Vykřikla jsem bolestí. Znovu už ne! Ale on švihal znovu a znovu. Záda už jsem měla roztrhaná až do masa. Nesnesitelně to bolelo. Jenže to nebylo ani zdaleka vše.

„Same? Podej mi sůl." Otočil se na svého pomocníka. Ten se usmál a podal mu co potřeboval. „Teď to možná bude trochu pálit." Šklebil se Martelaar a nasypal mi dvě hrsti soli do ran.

„Aaaaaarg" řvala jsem, jak jen to šlo. Dokonce mi začaly téct i slzy.

„Tak asi hotovo, co? My musíme končit. Zatím." Řekli kluci a odpojili se.

„Já asi taky půjdu. Dej jí jednu šlehu i za mě. Ahojky." Řekla máma a taky odešla. Martelaar ani nestihl nic říct, tak se zmohl jen na smutné dívání do monitoru. Asi nestihl vše, co měl původně v plánu. Alespoň že tak.

„Dej ji do cely. Myslím, že to pro dnešní dopoledne stačí..."