Krev není voda a o krvi draka to platí dvojnásob!
Ciaera byla tou nejčistčí duší, kterou kdy dračí páni měli v rodové linii. Ale nebyla jen hodná, veseláa plná lásky, byla také velice chytrá. Dokázala naplánovat vítěztví bitvy, zlepšení životní úro...
Když dorazili k dračí jámě, běžel jim naproti Daeron. Už zdálky mával a div se nepřerazil vaz, když zakopl o zákeřný kámen. Ciaera ho s úsměvem zvedla a prohrábla mu bílé vlasy.
„Máš připravenou Tubis?"
„Mám, a připravil jsem ti i Taraxese, Ciaero!"
„Neublížil ti?" starostlivě na něj pohlédla, Taraxes byl veliký, několik desítek let starý a takové neposedné princátko by ho mohlo snadno rozzuřit. Kdysi na něm jezdila jejich teta Maegelle.
„Co? Né, byl hodný, dokonce mě vynesl ven z dračí jámy, abych nemusel šlapat ty děsné schody. On s námi půjde i Daemon, Ciaero?"
„Pokud ti to nevadí..."
„Jasně, že nevadí, ve více lidech to bude větší zábava." Zazubil se na zkoprnělého Daemona.
Daemon byl v šoku. Myslel, že Ciaera je neposedná, ale proti jejímu bratrovi byla vyloženě klidná.
Daeron chytil Daemona za rukáv a táhnul ho ke své mladé dračici Tubis. Tubis se vylíhla krátce po jeho smrti princezny Rhaelly a prince Vaellona - Ciaeřini a Daeronovi rodiče – v době, kdy bylo malému princi jen tři roky a princezně patnáct. V tomto věku se bál tmy a noci, po smrti rodičů trpěl nočními děsy a každý den se těšil, až přijde nový den a s ním ráno. Proto svou dračici pojmenoval Tubis – Ráno.
Daemon si nechal přivést Caraxese a všichni vzlétli. Tubis byla sice mladá, ale za to silná a na svůj věk i veliká, takže mohla svého sedmiletého jezdce nést.
„Ciaero, máš babu." Zavolal na ní bratr a už letěl pryč. Ciaera se rozlétla za ním a vzápětí nechala Taraxese a zpomalil. Chvíli plachtili na místě, když k nim přiletěl Daemon. Ciaera seskočila ze svého draka Daemonovi za záda, sklonila hlavu k jeho uchu, dala mu lehkou pusu a vykřikla: „Máš ji."
Než stihnul Daemon zareagovat, přelezla přes Caraxese a naskočila na svého draka a letěla pryč.
Vzdychem se nesl její smích.
Několik hodin dováděli, když už malý princ únavou div nepadal ze svého draka, vzala si ho Ciaera k sobě do sedla a nechala, aby se Tulis vrátila sama.
„Ciaero, proč jsi dneska přišla pozdě?" zeptal se Daeron své sestry před tím, než usnul.
„Byla jsem s Daemonem ve městě, pomáhali jsme dětem, promiň."
„To je dobrý, jsem rád, že se zajímáš o lidi. Rhaenyra mě včera poslala do háje, když jsem se jí ptal, kdy byla naposled ve městě." odmlčel se. "Zazpíváš mi?"
„V západních krajích pod sluncem květy se zjara otvírají, vyraší strom, říčka poteče, veselé pěnkavy zazpívají. Třeba je tam noc bez mráčků a hvězda na buku se houpá, z drahokamů má houpačku a vlasy stromů stříbrem koupá.
V západních krajích pod sluncem koruny stromů zlatem svítí, jak rád bych viděl svoji zem, než zhasne hvězda mého bytí. Ve hvězdném třpytu temný hvozd se do krajiny smutně dívá, však já tím okem také jsem a jiskra naděje mi zbývá.
I když má cesta končí tady a ležím pohřben v černé tmě. Za horami, temnými hrady, vždycky se slunce usměje. Ze stínu vstane, nebem jde, hvězdy se po obloze točí, já neřeknu, že skončil den a s hvězdami se nerozloučím."*
*Nejde o můj text anebo text ze světa her o trůny. Tuto píseň zpíval Samvěd Křepelka v třetí knize pán prstenů – návrat krále a já jí mám moc ráda. Zpívám si jí třeba při lyžování nebo na elektro koloběžce.
Tulis:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
