Oheň v krvi, |FF Daemon Targaryen|

IV. kapitola

„Jsi neskutečně panovačná, víš to?" zeptal se jí, když ho vytáhla z místnosti. S nezaujetím pokrčila rameny a přikývla. Věděla, že je asi jediná, kdo s ním takto mluví a prochází jí to.

„Kdybys byla kdokoli jiný, nechám ti vyříznout jazyk."

„Ale já nejsem kdokoli, takže to neuděláš."

„Kde bereš tu jistotu?"

„Drahoušku, lidé z města by pro mě zbořili hrad, jediný muž, ať sebe lepší voják, by je nezastavil."

„Nějak si věříš, nějak věříš jim." Zdůraznil poslední slovo. Rád jí škádlil, byl jí naprosto okouzlen. Chápal pro Ciaeře prochází její neuctivé jednání. Byla mladá, krásná a velice chytrá, každý muž by si ji přál, ale jelikož jí před lety zemřel otec i matka a nemůže jí nikdo přikázat, koho si vezme, odmítala každou nabídku a věnovala se jiným věcem. Svému sedmiletému bratrovi Daeronovi, který měl Ciaeřinu nespoutanou povahu také, lidem v ulicích – chodila roznášet jídlo, hrála si s dětmi na ulicích, zpívala a tancovala bez ostychu a strachu z budoucna. Lid jí miloval, říkali jí princezna lidu, to proto, že se o ně zajímala, ne jako Rhaenyra, které nezáleželo, co si lidé myslí. Ciaera pro občany žila a dýchala. A oni jí za to milovali.

„Mám k tomu důvod." Usmála se a nechala se obejmout kolem ramen. Dorazili do města. Lidé jí zastavovali a zdravili ji. Zprvu lidem při pohledu na Daemona zatrnulo, ale pak se vždycky uklidnili, když uviděli usměvavou tvář princezny Ciaery. Posbírali všechny děti bez rukou. Provedla je nádvořím hradu, dívky chtěla poslat do kuchyně a chlapce do stájí a ke krysařům. Celkem jich bylo asi šedesát.

„Budu s nimi vymyslet něco jiného, tohle mi na dlouho neprojde." Zamyslela se a pak ji osvítilo.

„Co jsi vymyslela?" chtěl vědět Daemon.

„To už tě zajímat nemusí..." pověděla mu a poodstoupila, aby jí neslyšel.

Daemon sledoval Ciaeru, jak instruuje děti, a začínal jejímu nápadu věřit. Zdálo se, že jí na těch dětech opravdu záleží. Dětem se rozjasnili tváře, zdálo se, že ať už vymyslela cokoli, dětem se to zamlouvalo.

„Pamatujte, že když uvidíte někoho jako vy, ať s rukou nebo ne, pošlete ho za mnou, vyšlu ho někam, kde bude užitečný, ano?" děti jí to vše odkývali. Na každého z nich se usmála a dala mu pár zlaťáků. „To máte do začátku, víte, co máte dělat a nikomu ani muk."

„Co?" zeptala se Daemona, když viděla, jak se na ni usmívá. Opřel se o zeď a ruce měl založené na hrudi.

"Nic." Docela na něj zapůsobila a on se přistihl, že teď sleduje každý její pohyb. Byla podmanivá, ať už si to uvědomovala nebo ne.

Protočila oči a vyzvedla si pravidelnou dávku jídla z kuchyně, aby mohla zamířit do města. Měla s sebou několik tašek plných chlebů, jablek, pomerančů a rohlíků. Rozdávala je žebrákům a těm, kteří nic neměli. Dávala je matkám, které seděly na ulici s dětmi u nohou. Dávala je uplakaným dívkám, které zneužil nějaký muž. Dávala je dětem, o kterých věděla, že na jídlo nemají. Dávala jim a nic si nebrala. Nechávala se objímat od matek, zpívala s žebráky a tančila s dětmi. Měla krásný hlas. Daemon ji s úsměvem pozoroval.