Když kluk osloví dívku, kterou miluje už dvanáct let, když sedí každý měsíc naproti němu u rodinné večeře: je to jenom sousedka, dívka, kterou neznám, ale vlastně o ní vím všechno.
Každý o mě říká, že jsem sebestředný sobec, egoista a vlastně spoustu dalších věcí. Moc to neřeším, ale vlastně to tak není, jsem docela milej kluk, nebo aspoň se snažím. Vlastně po Lee toužím od první třídy, je to divné. Ale vždy jsem jí měl rád. Přestože jí vůbec neznám. Ty její šedé oči.Každé její slovo se mi vrývá do hlavy.Toužím jí obejmout, když má hlavu opřenou o okénko a s pláčem kouká na okolní svět."Soustřeď se na hru!"Křikl do mikrofonu můj nejlepší kamarád.Projel jsem si vlasy a podrbal se na zátylku."Irituješ mě!"Zařval jsem a kop do stolu."Cože tě?"Sundal jsem ze skříně svou bundu a nandal si jí.Ignoroval jsem ho.Potřeboval jsem to ze sebe dostat.Rozrazil jsem dveře a v chodbě si nandal boty.
Vytáhl jsem motorku z garáže a odjel.Miloval jsem ten vítr ve vlasech, tu volnost, kdy se můžu svobodně nadechnout a myšlenky nechat plynout.Uběhl skoro týden co jsem jí znovu potkal vlastně už uběhlo dvanáct let od toho rozhovoru, co jsme se odvážil na ní promluvit.Vždy pro mě byla jen sousedka, mám crush na sousedku. Mraky na obloze se začaly mračit. Jel jsem dál.Potřeboval jsem si utřídit myšlenky.Potřeboval jsem tu dívku zařadit na správné místo v mém životě.Na obloze se začaly objevovat blesky.Musel jsem vyrazit domů.Jel jsem posledních pár kilometrů kolem lesa, kdy už doopravdy hodně pršelo.Sklopil jsem si sklo na přilbě a zrychlil.Kola se mi klouzala po mokré silnici.
Zaujalo mě její okno. Hubené nohy jí vysely přes parapet a v ruce držela něco drobného.Pozorovala větve stromů ohýbajících se ve větru a na nohy jí dopadal déšť.Vypadala šťastně. Chtěl jsem jí ještě jednou vidět. Zaparkoval jsem ve vedlejší ulici a měl jsem výhled přímo na ní. Bouřka byla silnější a stejně jsem tam stál a koukal na ní. Sundám helmu, aby mi déšť dopadal do tváře. Jak mám udělat to, aby se mnou šla ven? Aby přišla? Chci cítit to, jak voní po růžích. Napíšu jí, jo napíšu jí. Vytahuju mobil a hned rozkliknu zprávy a napíšu jí.
Robbie Adams: Neboť láska tě pevně objímá. Objímá tvou přítomnost, minulost i budoucnost.
Použil jsem citát z Malého prince, četla nám to mamka, když jsme byli malý. Pamatuji si to jako včera, seděli jsme na louce, všichni čtyři moje mamka četla a paní Lockerbie nás držela v náručí. Houpala nás a mě uvízl tenhle citát v hlavě. Vidím, jak bere svůj mobil, lehce se usměje a možná, že ještě se mnou ven půjde. Celý se uvnitř rozzářim štěstím. Nasadil jsem si helmu a jel jsem úplně promáčený domů.
Jeď domů, vidím tě :Hailee Lockerbie
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
