„Tvoje nejoblíbenější barva?" Zeptal se me Robbie v autobuse na cestě ze školy. Nemám tyhle jízdy ráda, stále to samé dokola. Stejné stromy, které každý rok poporostou. Stejné pole, stejné budovy. „Asi světle modrá, ale ne ta kterou koupíš miminku, když zjistíš, že je to kluk. Ani ne úplně stejně modrá, jako obloha, je to spíš, jako.." Pohlédnu na Robbieho, drbe se na zátylku a u toho se culí. „Myslíš, jako moje motorka?" Zblednou mi tváře, protože vím, že má pravdu. Potkávám jí každý den a Robbieho potkávám každý den už dvanáct let. Přikývnu a odvrátím zrak.
Vystoupím z autobusu, co nejrychleji, jak můžu. Potřebuju čerství vzduch. Potřebuju odejít z autobusu plného napětí. Když jsem došla k našemu domu, pohlédla jsem na Robbieho, stál tam a koukal se na mě. „Moje nejoblíbenější barva je šedá." Kdo má tuhle barvu v lásce, není nijak zajímavá. „Jako tvoje oči." Usměje se a nechá mě tam stát úplně omámenou jeho slovy.
ČTEŠ
365 dní
RomanceKdyž kluk osloví dívku, kterou miluje už dvanáct let, když sedí každý měsíc naproti němu u rodinné večeře: je to jenom sousedka, dívka, kterou neznám, ale vlastně o ní vím všechno.
