PRVNÍ den na gymplu jsem si uvědomila, že od této chvíle vše staré končí a vše nové začíná. Najednou kolem mě nestálo sto kluků, kteří měli o mne zájem, najednou jsem tam stála sama uprostřed chodby. Všichni na mě koukali a já jsem se mohla zbláznit. Náhle se mi zamotala hlava... BUM! Ležela jsem na zemi a upřelo se na mne více hlav ještě než předtím, ale nikdo si nedělal starosti, co se mi stalo. A když šla kolem mamka, začala řvát na celou školu, ať zavolají ihned záchranku. Všichni zjistili, že je to moje matka a veškerá sranda skončila a to nadobro. Od té doby chodím po chodbách a jen slyším smích a smích. Nikdo semnou nepromluvil mimo hodinu a nikdo mě nezkusil poznat. Tehdy jsem na tu školu chodila rok a někdo pořád nevěděl jak se jmenuju. Nojo, už jsem si zvykla, ale pořád jsem si opakovala v hlavě: NEVZDÁM TO! Tak jsem se jednou odhodlala zeptat se jednoho chlapce o třídu níž na jméno a on jen se smíchem na tváří odkráčel do jeho třídy. Ale pořád jsem si v duchu opakovala: NEVZDÁM TO!
