proudy krve z našich očí
a ulhaný slzy
z otevřenejch ran,
všechno je to jen
nepovedenej rým
a já se bojím,
co bude zítra
a zda to nebude navždy,
protože to by pak stálo
za hovno.
jsou to jen ulice
plný strachu
a taky pár zhaslejch lamp,
tvoje tvář je jak jedna
v tý dálce,
podobá se uřvanejm vránám
protože seš možná stejně tak
falešnej,
nepřečtenej,
rozmazanej,
prostě jen někde tam,
když je tma a já nevidím
tvý stopy.
možná seš jak
rozmalovanej obraz na stěně
nebo kniha bez řádků,
jen plná sloupců,
který vedou doprostřed
a ten melír není
tvoje barva,
protože tak nějak přesahuje
hranice
všeho, co chci
a co musíme mít
než přijde večer.
jsme furt nějak blízko,
po konečky prstů daleko
a krvácení je jen bolavá
forma volání o pomoc,
ale kdo v týhle společnosti
vůbec slyší.
samý sluchátka na uších
a rozervaný plátna v pozadí,
to trošku neodpovídá,
to trošku nesedí.
autobusy mají furt zpoždění
a západy slunce zapadaj
v přízemí,
jsme jen ve stejný skupině
a nic jiného se nemění,
ale na nás to vůbec nesedí,
tak proč mě zas bolí hlava?
už je zase vedro
a mlha stoupla o dva stupně,
jsme unavený do morku kosti
a v tvý lavici možná
nezbyl ani papír,
ale furt je tam důkaz,
že jsme tam seděli.
i když to byly jen dva dny,
ale i to je hodně,
na lidi plný kostí a krve,
na lidi ze včerejšího dne,
kdy se chtělo všem spát
a modřiny už přestaly bolet
o tři hodiny dřív.
//17.9.24
