náhodně se ptám,
zda to byla náhoda,
když po nocích chodím
příčnou ulicí
a cítím se jako cizinec,
vystupuju na masaryčce
a nevím kam ses zas poděl,
byla to jen náhoda
nebo stará touha k tobě?
k tomu nepotřebuješ odpověď.
je to jako křičení do ticha
a slova nikdo nepozřel,
v talíři zůstalo na vrh
a nám nezbylo nic než jen
projít brány vzhůru,
ale kdo o ně stál,
ten ani nestojí v davu,
co je to za spravedlnost,
co je to za pravdu,
protesty neznají odvahu
a já jsem jen
vyvrhelskej básník.
vše do rána zapomenem
a po nocích budem hledat,
machiata z automatu
za devět korun a půl
nemaj kofein
a chodby jsou jen ulice
a záchody bez toaletaku
křižovatky
do jinejch měst,
který chcem zrušit.
komunistická strana mentálně
nestabilních lidí
a ty mi chybíš,
docela,
já nevím,
křížovky mě nebavěj
a na logicky myšlení
nehodlám mít mozek,
ale ty noci jsou teď nějak
moc osamělý, nemyslíš?
ten autobus měl zase
zpoždění.
neakceptuju tenhle
posun času
a taky to tvoje nový
oblečení,
je to jako včera,
ale my už se neznáme měsíc,
to je docela depresivní
bych řekla,
jako když prší
a tvůj křik nejde slyšet,
protože máš až moc
tlustý okna
a dveře někdo zavřel
na tři zámky a tři nedopalky
smutnejch kachen z rybníka.
sníh zase zasypal mý studený
prsty a
čaj spálil můj jazyk
jakoby to byla jen operní
píseň a nic víc,
jen jeden kluk z autobusu
možná ještě pozná mý kroky
a jako tomu bylo před rokem,
nedostanem se ani k jaru,
natož ke stejnýmu večeru,
(sorry, za tuhle pravdu).
na tuhle noc asi nezapomenem
a zítra to má zas zpoždění,
celá tahle doprava
je na hovno,
tak kam zas spěcháš,
tak kam si zas zmizel,
cizinče?
tohle nejspíš nemá konec
a básníci přicházejí
o rozum,
jako my přicházíme
o lidskost,
když lžeme vlastnímu uchu
a smějem se za zády vlastní
mysli,
a abych byla upřímná,
zejtra si to machiato stejně
koupim znovu
a tebe budu vyhlížet
na zastávce,
jakobych snad nejela o
dvě hodiny dřív
a jakobys tyhle věty vůbec
četl,
kluku z autobusu.
//23.9.-29.9.24
