nikdy nepiju stejný kafe
jako se nikdy nenechám obalamutit stejnýma řečma,
vždy tam přidám trochu cukru navíc
aby to nebylo furt tak vláčný na jazyku
jak ty neustálý matematický výpočti, ke kterým ses jako jak dostal?
zasraný šprti.
přestávaj mě bavit lidi, co nevidí dvě strany mince,
jen tu která je jim blíž
- ubohost.
a seš to právě ty,
to je už dost hořký, nemyslíš?
pomeranče jsou přeceňováný.
fyzika nezná naší gravitaci,
bezvládně utopený
a přes to se směješ jakoby to nebylo naposledy,
to tě fakt o hlasivky nepřipraví, srabe
a sounáležitost je jen kooperace.
- zastávka hlavní nádraží,
doufám že mě tam brzo něco zajede,
protože já fakt nejsem přechodník
a místo vzduchu dýchám cigaretovej kouř
jakoby mi to dalo víc než zápal plic
a horečku dvacátýho stupně,
pokrytectví je jen nová alchymie
a proč zas mluvím o sobě?
postrádáme smysl a v těch tvých kapucách musí být zima
když se tak třeseš,
lepší nikdy než pozdě
a o náhodách ani nemluvím,
protože
je to jedna zasraná paranoia
a my jsme trochu insane,
ale všichni se vždy stejně vrátěj k tomu
jednomu
- bodu,
kterej prej nově už radši nemá
název,
protože milovat někoho víc než sám sebe je nová slabost společnosti.
//24.11.-29.11.24
