Vokály (ff. Petr Lexa)

Chapter 4.

„Potřebujeme od tebe pomoct."

Dobře. Tak tohle... jsem nečekala. Přišla jsme si užít koncert a místo toho si mě do zákulisí zavolá ikona českého YT a zpěvák kapely Slza, Petr Lexa, se slovy „potřebujeme od tebe pomoct". Moment. Co?
Snažím se něco říct, ale podaří se mi jen nechápavě otevřít pusu a překvapeně povytáhnout obočí. Nic víc nezvládnu. Tolik k mé reputaci fanynku s IQ -1. Všimnu si ale nějakých detailů ze zákulisí. Támhle sedí Lukáš s obvázaným krkem a v podstatě bezhlasně otvírá a zavírá ústa. Všímá si, že se na něj dívám, a zvedá ruku na pozdrav. Nevím, proč nepromluvil, ale beru si z něj příklad a také nic neříkám. Jen mu prsty jakoby zamávám.

Petr se rozpačitě podrbe na zátylku jelikož stále nic neříkám. „Já vím, je divný, že jsem to na tebe tak vybafl, ale doopravdy potřebujeme pomoct. Abych tě do toho zasvětil..." otáčí se k Lukášovi a ukazuje na něj, poté se opět otáčí ke mě a pokračuje ve svém monologu, „... tady náš hlavní kytarista Lukáš ráno zjistil, že přišel o hlas, ale dokopal se k tomu, aby mi to řekl teprve před hodinou. Takže jsme samozřejmě nesehnali žádnou náhradu. Což o to zvuk kytary odehraje i s hlasem v prčicích, ale u Celibátu mi musí dělat vokály, protože dvojhlasně a navíc najednou prostě zpívat neumím." Konečně se po dlouhý chvíli nadechuje a konečně  něj vypadá to, co po mě vlastně chce:

„Potřebuju, abys mě při Celibátu doprovodila s vokály," prosebně se na mě dívá a já si v tu chvíli připadám jako Lukáš - taky jako on ze sebe nevypravím ani hlásku. Děje se to kolem moc rychle. Když nic neříkám, Petr dál pokračuje. Do jeho hlasu začíná zaznívat panika a zoufalství: „Slyšel jsem tvůj hlas a je dobrý, dost dobrý, abys to odzpívala slušně. Pomůžeš nám?"

Vážně? Vážně se mě ještě ptá? Odpověď je přece jasná, ale přece nedokážu promluvit. Sbírám síly k odpovědi a odkašlávám si. „J-jo, klidně," vykoktám a Petrovo rty se stočí k úsměvu. Moc krásnému úsměvu, jen tak mimochodem.
„Fajn. Rozjedeme to Lhůtou, potom Celibátem a další písničky už zvládneme. Tam," otáčí se a ukazuje na nahrávací studio, „se můžeš mezitím rozezpívat." Usmívá se a tiskne mi rameno. „Díky, vytáhla jsi nás z pěkné kaše." Nadechuji se k tomu, abych odpověděla, ale to on se opět jen usmívá a podívá se mi do očí. Kur*a, má pěkný oči. Pak se ale sbírá i on a odchází za plentu, kde ho vítá bouřlivý aplaus a křik obecenstva.
„Zdravím!" nasazuje široký úsměv a pokračuje v řeči, ale já již neposlouchám. Potichu, abych ho nevyrušila z dalšího monologu, který je tentokrát veden k fanouškům, otvírám dveře a opět je zavírám. Zvuk ihned umlkne a slyším ho jen jako nepatrný šum. Opírám se o dveře a snažím se zpracovat to, co se stalo za posledních pět minut. Právě jsem se stala doplˇkem kapely Slza po boku Petra Lexy a Lukáše Bundila.

Wow.

Každopádně nemeškám a nasazuji si sluchátka, abych se také slyšela. Lhůta zůruční taky nemá deset minut, abych tady mohla rozebírat vteřinu po vteřině. Zavírám oči a zpívám jinou písničku, takovou, abych vytáhla hlas až do tóniny Celibátu. Ty oooo tam nejsou v nejnižším tónu. Zavírám oči a nechávám se unášet svým hlasem a refrénem písničky Ty a já:
„Až zasáhne tma a zhasnou i světla,

až se zastaví čas a zmizí i cesta.
Ty a já, ty a já, ty a já, ty a já.
Chci to zpátky, i když nejde to vrátit.
Až zavane bouře do bezvědomí,
až mě to zasáhne hluboko do svědomí.
Ty a já, ty a já, ty a já, ty a já.
Chci to zpátky, i když nejde to vrátit."
Zpívala bych dál a dál, cítímkrásný pocit, který mě naplňuje. Jde o jiné vzrušení, než to živočišné. Tehle pocit mě naplňuje od hlavy až k patě a vyčaruje mi vždycky úsměv na tváři. Mráz mi z toho jde po zádech. Náhle na svém rameni ale cítím něčí ruku. Bezděčně si sundavám sluchátka a uskakuji, abych domnělému protivníkovi čelila tváří v tvář. Jde jen o Lukáše, který pro mě zaskočil. Teď se směje, ukazuje palcem na dveře a opět se snaží promluvit. Podle odezírání rozeznávám jen slovo pojď a tak ho poslechnu.

Už už bych vkročila za plentu, jenže Lukáš mě zastaví a sám za ni vejde. Pak jen slyším tlumeně Petrův hlas. Ach tak, nejspíš mě uvede. Zavírám oči. Začíná se o mě pokoušet závrať. Zapomněla jsem, jak jsme ve školce, když jsme měli hrát divadlo, omdlela, protože přišla na řadu moje replika. Od té doby jsem se snažila publiku všemocně vyhýbat, ale pořád jsem taky nemohla. Teď, kdybych tam vlítla a řekla, že zpívat nebudu, nejen, že bych je pořádně ztrapnila, alr jsem si celkem jistá, že by mi ani oni neodpustily.
Musím to zvládnout.
„Takže nyní přivítejte naší malou výpomoc, Teri!" sakra, zamyslela jsem se na delší dobu. Mám pocit, že mi nohy zdřevěněli, ale cítím, jak mecanicky pokládám jednu nohu před druhou, odhrnuji plentu rukou a dostává se mi vlažného potlesku. Vystrašeně svírám mikrofon, který nejspíš přistavili pro mě, jelikož předtím tady rozhodně nebyl, až mi bělají konečky prstů. Poděšeně se rozhlížím po davu a zastavím se pohledem u Tiny. Překvapeně mě pozoruje, zatímco ostatní holky, se ktermi tady je - samozřejmě nechybí Ann a její partička nán - že zapomněla jíst hotdog, který má připravený k tomu, aby si kousla.

Lukáš začíná na stoličce vedle mě hrát úvodní tóny Celibátu a já se podivně uklidňuji. Možná je to tím, že tu není zas tolik lidí, jako ve školce (každé dítě tu mělo veškeré příbuzenstvo), nebo tím, že hudbu miluji. Každopádně se uvolňuji a bezděčně poklepávám špičkou nohy do rytmu.
Pauza.
„Ooooh," rozeznívá se můj hlas po hale přesně v ten správný okamžik a mě zaplavuje nepopsatelný pocit. Je to lepší, než skvělé jídlo, lepší, než orgasmus. Tenhle pocit je ještě lepší než ten v nahrávacím studiu. Naplňuje mě, překypující euforie ovládá moje úsměvové svaly a já se usmívám. Vhrkají mi z toho slzy do očí, ale nikoli pláče. Jde o slzy štěstí. Skvělý název pro kapelu. Slza.
„... a za život umírat,"
„Ooooh," dokončuji opět svým vokálem refrén a zavírám oči. Pociťuji neskonalé štěstí, které se skutečně nedá popsat. Povolují mi veškeré zábrany a já se přestávám kontrolovat. Začínám zpívat i své vlastní vokály, ty, co tam vůbec nemají být, ty, co tam nepatří. Ale já to nevím, neuvědomuji si to, dokud neskončí písnička.
Až poté otvírám oči.
Maldita Sea. (Španělsky sakra, pozn. Srsly :D)
Celé publikum na mě šokovaně civí, ale poté spouští jásot a aplaus, mnohem větší, než ten, který zazněl, když jsem vcházela. Lapám šokovaně po dechu a otáčím se na Petra. Te nadšený není, to mu vidím ve tváři. Je zamyšlený, hodně zamyšlený. Ukazuje mi vztyčený palec a pousmívá se, ale já vidím, že s ním něco je. Tenhle úsměv je jakoby mimo.
„Takže... jaká byla Teri?" ptá se do mikrofonu a aplaus má repete. Šťastně se usmívám. Petr mě však dalšími slovy notně překvapí: „Dáme si teď chvilku pauzu, aby se Teri vzpamatovala, ano?" Na ne nečeká a chytá mě za paži. Nekompromisně mě táhne za pletu i za nespokojeného bučení diváků. Pouští mě až tam a beze slova se na mě kouká.
To není dobré.

♪•♪•♪•♪•♪•♪•♪•♪•♪•♪•♪•♪•♪•♪•♪•♪•♪•♪•♪•♪
To jsem ale sviňucha, co? :D Co myslíte, vytkne Petr Teri její zpěv? Nebo zareaguje nějak jinak? Můžete mi to napsat do komentářů. Každopádně teď trochu něco ode mne - taky vám přijde, že ty písničky, obzvlášť Celibát a možná i Katarze, nějak vystihují Petrovu minulost? Když vidím ty jeho výrazy, když zpívá, přijde mi, že mu to jde doopravdy od srdce :) To mi do těch komentů můžete napsat taky :3 Vote, koment i follow potěší! :)