Vokály (ff. Petr Lexa)

Chapter 8.

„Tak k věci," pobízím svého společníka k řeči...

Petr se také napřed napije, než cokoliv řekne. Nevím, jestli to dělá proto, aby ve mě co nejvíc probudil zvědavost (což už se mu povedlo), nebo prostě jenom potřebuje čas na to, aby v hlavě zformuloval větu a neřekl nějakou naprostou pitomost.
„Věc se má takhle..." odmlčí se. Nejspíš mu ta pauza nestačila, teď potřebuje ještě jedno.
„Petře, uklidni se. Nehodláš mě žádat o ruku, tak buď v klidu..." snažím se mu dodat odvahu... no, mělo to spíš opačný účinek.
„Mluvili jsme spolu s Lukášem o tom tvém vystoupení v Melody," začíná a mě se začínají potit dlaně. Odveze mě do kavárny a pozve na pití aby mě seřval? Yey!
„No a oba dva jsme se shodly na tom, že tvůj hlas jen tak někdo nemá... myslím tím zabarvení, schopnost udržení tónu a tak podobně. A i to, jak jsi byla schopná v podstatě hned pozměnit Etikety bylo něco... dost mě to překvapilo, ale kladně, samozřejmě," olizuje si nervózně rty. Já tázavě povytahuji obočí, snad, abych ho povzbudila a on konečně promluvil, co safra chce!
„A vzhledem k tomu, že je ti už osmnáct... na míň nevypadáš, ale to je vedlejší..." to je kokos, fakt. Zajímalo by mě, jeslti se někdy drží tématu, „tak jsme se rozhodli, že tě požádáme, jestli by ses k nám nechtěla přidat."
...
...
...
Moment - co?

Petr ze sebe dostává pouze nervózní pousmání. Ups. Asi jsem to řekla nahlas. Měla bych si pořídit filtr... alespoň ten do bazénu, když už.
„Teda - chtěla jsem říct..." nějak se do toho zamotávám. Teri, nesnaž se to napravit. „Vlastně jsem chtěla říct přesně to, co jsem řekla," rukou si zajedu do vlasů a podívám se bezradně na Petra.
„Proč?" ptám se ho jedním slovem se zmateným, svraštěným obočím.
„No..." nejspíš zase neví, co na to odpovědět. Ten kluk má vážně špatnou slovní zásobu, „shodli jsme se s Lukášem na tom, že oficiálně dva v kapele je málo... a šikovná vokalistka by se nám celkem hodila," krčí rameny.

Pořád na něj nechápavě civím.
„Já jsem tak nějak tušil, že nebudeš souhlasit... přece jen, vstoupit do kapely s dvěma klukama, co v podstatě neznáš, je dost šílený... ale-" mluví trochu zklamaně Petr, ale já mu skáču do řeči.
„Já neříkám, že souhlasím, ani, že nesouhlasím. Jen... jen mě to zaskočilo, nic víc," krčím jednoduše rameny.
„Ale co vaši fanoušci? Myslíš, že by ocenili nějakou divou holku, co tam bude kvílet?" povytahuju tázavě obočí.
„To nevím. Hele, jestli s tím nebudou souhlasit, je to jejich věc. My jsme s Lukášem usoudili, že to prostě chce vokalistku, a ty jsi se objevila šťastnou náhodou. A nemyslím si, že zrovna ty bys nám to tam kazila," rozhazuje rukama, div že servírce procházející kolem našeho stolu nevyhodí tác z ruky. To mě pobaví a jen se snažím potlačit úsměv. Zřejmě se začíná probouzet i jiná stránka, než ta profesionální... uvolněná a nadšená. To dítě v něm pořád je.
„Petře, já studuju. Chci dodělat školu a co nejdřív vypadnout z domu, abych mamce nebyla na obtíž. A ty mi teď nabízíš, ať se k vám přidám do kapely, koncertuju a zpívám před stovkami lidí... s mojí trémou a nedodělaným vzděláním," v afektu jsem se nahnula víc k němu přes stůl. „Kdyby to nevyšlo, co pak bude dál... nic. Bez střední... nic."
Skoro jako by mě napodoboval se i Petr nakloní víc ke mě. „Proč by to nemělo vyjít? Teri, riskni to. Život není jenom o životních jistotách... musíš něco i zkusit s rizikem, že to nevyjde. Vtip je v tom zkusit to správné riziko."
„A to poznám jak?"
„Zpětně se podíváš a uvidím, jestli sis život užila, nebo se trápila."
Vážně? Petrovo motivační okénko nebo co?

Povzdechne si. „Alespoň o tom popřemýšlej, jo?" a pousměje se. Trochu smutně se uchechtnu: „Nedáš mi pokoj, dokud ti to neslíbím, co?"
„Přesně tak."
„Dobře... v dohledné době ti řeknu, jestli jo... nebo spíš ne."
Petr se podívá na hodinky. „Už budu muset jít. Jdeme zkoušet. Takže tě tu zanechám." Položí na stůl stokorunovou bankovku a beze slova rozloučení se zvedne a odejde. Zanechává mě zírající na zelenou bankovku a plnou zmatených myšlenek...

***

Ležím v posteli a pozoruji strop. Řekla jsem o tom nápadu mamce. Ta na mě napřed koukala jako na magora, ale potom řekla, že mi nechce stát cestě ke štěstí a že je na ně, jak se rozhodnu... ale jestli do kapely vstoupím, musím zároveň dodělat maturitu. Přes ostnatej drát totiž taky cesta nevede.
Nevím. Jsem z toho zmatená.
Petr je pro mě záhadou. Člověka s takovou povahou jsem ještě nepotkala. Většinou si od ostatních lidí snažím držet odstup, nenavazovat s nimi nějaké bližší kontakty. Jenže u něj je tomu naopak, chci ho poznat blíž, aťuž se pod tou klidnou schránkou schovává cokoliv.
Jenže... uživí mě zpívání?
Na chvíli zavírám oči a nechávám myšlenky volně plynout. Vzpomínám na Petrova poslední slova a ze rtů mi uniká tichý povzdech.
„Ano?" slyším skoro okamžitě jeho hlas z telefonu, když vytáčím jeho číslo. „Petře? To jsem já, Teri... Já..." odkašlu si, než pokračuju.

♥.♥.♥.♥.♥.♥.♥.♥.♥.♥.♥.♥.♥.♥.♥.♥.♥.♥.

Jsem sviňuchá, já to vím :3 Tak co říkáte na kapitolu? Psala jsem ji docela dlouho, protože mi docházela inspirace a hlavně nemoc :/ Každopádně jsem zase doma, tentokrát už mám antibiotika... ano, Seriously šla na týden do školy, teď je zase doma a nemůže na florbalovej přebor. Yey! -_- Neslyším totiž na pravý ucho a celkově mám problém s ústní a nosní dutinou... :/
Co říkáte na album Katarze? Já jí teď poslouchám pořád, i když bych měla dát uchu klid a hudbu neposlouchat... ale to nejde! Všechny písničky se ohromně povedly, ale z těch nových jsem si zamilovala Etikety, V dešti zášti, ale hlavně! Atrakce :33 Ta a Celibát jsou prostě srdcovky <3 A jaká se nejvíc líbí vám? :)
Btw. Kdyby ještě někdo neslyšel, tak máte v Externím odkazu odkaz na Spotify :)
Chystáte se někdo na Vánoční CineTube? Já nejspíš jo, protože kdo ví, jestli bude Plzeň zařazena do turné i na jaře 2016. Doufám, že tam bude Petr :3 Vidět ho naživo... prostě sen :)
Co myslíte, že bude dál? Co Teri Petrovi řekne?→ Koment! :)
A blížíme se k magické hranici 1K reads... zvládneme to do konce roku? :)

Love,
Seriously.