Vokály (ff. Petr Lexa)

Chapter 2.

Vzhlížím k nástěným hodinám nade dveřmi. Půl desáté. Nejvyšší čas se zachumlat do teplé postele. Dávám si horkou sprchu a nechávám si kapky stékat po obličeji. Po pár desítkách vteřin si neodpustím povzdych. Asi bych měla myslet i na mamku, aby měla teplou vodu. Neochotně tedy ochlazuji teplotu na obvyklých 28° C a sprchuji se chladnou vodou. Tak to bylo vždycky. Už od mého narození mi mamka vtloukala do hlavy, abych myslela na budoucnost. Ne ale ten styl „musíš se dobře učit, abys měla dobrou práci a zabezpečila rodinu". Šlo o styl „mysli na to, abychom dnes i zítra měli na chleba". Dobře, to možná trochu přeháním.

Mému otci bylo osmnáct, když jsem se narodila. Byl to vztah na jednu noc v nějakém pochybném klubu U Zlatého jelena. Ochrana se jaksi taksi protrhla a mamka neměla to srdce jít na potrat. Tak jsem se jí v jejích devatenácti letech narodila já. Zanechala studia medicíny, aby mě mohla vychovat, aby mě nemusela dát do dětského domova. Od té doby pracuje jako uklízečka v blízké základní škole.
Kdybych se nenarodila já, mamka by se stala chirurgičkou. Vím, že je to dodnes její sen. Už se těším, až z bytu odejdu a mamka si bude moct ve svých osmatřiceti letech nějakou nástavbu, aby se zbavila té práce. Vím, jak moc ji nenávidí. Mamka se mi ale snaží dát co chci. Nemám ani tucha, kolik mohl ten iPhone stát ani jak dlouho na něj šetřila.

Vylézám ze sprchy a osušuji se ručníkem. Vydrbávám si vlasy a zrak mi padá na svůj odraz v zrcadle. Mokré vlasy jako dehet se mi teď vlní kolem hlavy, ačkoliv normálně jsou rovné jako hřebíky. Malý nos, nevýrazná, tenká ústa. Jediné, za co jsem na svém obličeji ráda jsou mé oči. Mají mou nejoblíbenější barvu, šedou. Jenže tohle není obyčejná šedá. Je to barva bouřkového mraku těsně před dopadem první dešťové kapky na zem. Barva temná a tajemná...
Dosušuji si vlasy a oblékám si svůj noční úbor - volné, vytahané tričko a šortky. Ačkoliv je teprve půl desáté, nepotřebuji ponocovat jako moji spolužáci, připadně žačky.
Brzy usínám.
_______________________________________________________________

Probouzím se další den brzy ráno. Mžourám na stolní budík. 9:21. Dobře, to jde. Jde o sobotu, díky bohu. Nevím, čím to je, ale čím dříve jdu spát, tím je větší pravděpodobnost, že ráno do školy zaspím. Nevím, čím to je. Prostě mám ten denní rytmus nějaký pošramocený.
Očima putuji po uklizeném pokoji. Malý psací stůl, u něj hozená brašna, modrý koberec uprostřed pokoje a malá knihovna v rohu. Největší klenot je ale keyboard u stěny. Sama jsem si na něj našetřila pomocí brigád. Tenhle opotřebovaný keyboard se základními funkcemi ze second-handu pro mě znamená únik od každodeního stereotypu reality. Odmalička jsem hudbu milovala a často hrála, kdekoliv se dalo. Odjakživa jsem byla schopná zahrát píseň po pár poslechnutích.

Celá rozespalá jsem se vypotácela z postele a zasedla na dřevěnou židli. Téměř nábožně jsem přejela prsty po klávesách a keyboard jsem zapnula. Kdybych ještě chvíli šetřila, našetřila bych si na opravdový klavír. Keyboard mi ale slouží stejně.
C, Es, F, Es, - Des, C, As... Ani jsem se na to nemusela nijak zvlášť soustředit. Pokračovala jsem v hraní, občas jsem přidala souzvuk a Celibát se pomalu, ale jistě začal rýsovat. Brzy jsem přidala akordy a po pár minutách jsem měla Celibát hotový. Pousmála jsem se. Kdo to nezažil, tu hrdost nezná.

Tiše se zvedám a přicházím ke dveřím. Opatrně je otvírám a kontroluju, zdali jsem mamku nevzbudila. V jejím pokoji jsou naštěstí stále zatažené žaluzie.
Vracím se do svého pokoje a vytahuji svůj hudební zápisník. Zde jsem si zaznamenávala všechny písně, co jsem se sama naučila. Zběžně jsem si pár názvů přečetla: Birdy - Skinny love, OneRepublick - Burning bridges, John Legend - All of me... Pečlivým rukopisem si na další řádek poznamenávám Slza - Celibát. Naplňuje mě hrdost, když vidím to, co jsem sama zvládla. Vidím, že postupuji od složitých písní ke složitějším, a že každá píseň tady má svůj vlastní, osobitý příběh.

Příběh pro mne byl vždycky na prvním místě. Song, co nic nevypráví, není song. Je to jen laciná otrhovačka k táboráku. Píseň s příběhem je doopravdy píseň, taková, která si zaslouží obdiv spousty lidí.
Ještě chvíli pozoruji svůj napsaný seznam, ale poté přestávám snít. Oblékám se, provádím ranní hygienu a dělám pro mě a mamku snídani. S její pracovní dobou se stále není čemu divit.

Jím tak v osamělé jídelně svou snídani sama. Každý hlasitější zvuk jako je cinknutí sklenice o talíř se zde nepříjemně rozléhá - místnost má docela vysoký strop a je skoro bez nábytku. Co, skoro, jsou tu čtyři židle a stůl.
Pokračuju ve své obvyklé rutinně. Dělám si domácí úlohy, myji nádobí... On ten čas rychle uteče. Když ale mamka vstává, konečně naplno zasedám ke klavíru a hraji tak, aby mi budba pronikla do uší. Když konečně zvládám pravou i levou ruku, zapojuji zpěv. Potichu si prozpěvuji melodii Celibátu.

Po pár minutách se přistihuji, jak přidávám různé doplňky a dopěvky. Vokály. Postupně zaznamenávám vokály po částech textu, nebo dokonce i ve skladbě samotné. Ve spoustě koncovkách zjišťuji, že se zde dá podržet tón nebo jich zazpívat rovnou pár. Postupně dodávám popěvky, souzvuky, div nevytvořím celý druhý hlas. Zvuk mého hlasu ze rozléhá po pokoji. V tuto chvíli zapomínám na mamku, svazující realitu i sousedy pochybného původu. V tuto chvíli existuji pouze já a piano. Já a muzika unášející mě odtud pryč.

Zaznívají poslední tóny skladby a z mých rtů uniká cosi, co se v jejich blízkosti dlouho neobjevilo. Smích a drobný úsměv. Opět pohladím své piano jako kočku. Cítím se, jako kdybych si píchla extázi. Uhm, ne, že bych to někdy zkoušela...
Za mými zády slyším potlesk. Zmateně se otáčím. Mamka stojí ve dveřích se slzami v očích a potichu tleská.
„Mami, co se stalo, mami?" ptám se potichu a ošiju se. Velká pozornost mi zrovna dobře nedělá.
„Bylo to krásné, Teri," při úsměvu jí povylezou na tváři vrásky. Vždy, když se usměje , mi dochází, jak stárne. Vypadá tak mladě, ale když se usměje, její tvář jí vždycky prozradí.
„Díky," řeknu tak nějak rozpačitě a podrbu se na zátylku. Otočím se opět ke klavíru na znamení pro mamku, že bych ještě ráda hrála. Ona to díky bohu chápu a potichu za sebou zaklapává dveře. Já nedokážu odolat a opět začínám Celibát hrát. Ta písnička mi z nějakého neznámého důvodu... Učarovala. Zakotvila v mojí paměti - jak text, tak melodie.

Na chvíli klavír vypínám a přesunuji se na svou postel se svým iPhonem. Listuji zprávami, které nejsou, upozorněními, které nejsou i fotkami, kterých je na profilech ostatních vždy požehnaně. Když už se chystám zavřít mobil a jít zase hrát, pípnutím mi mobil upozorní, že přeci jen se něco událo. Zvědavě to rozklikávám. Upozornění z FB hlásá: Hoggy sdílel/a „Snapchat s fanoušky #3". Možná tam dal to moje video, pomyslím si a rozklikávám to.
Práce je jako vždy odvedená perfektně, efekty jsou dodány a Hoggy srší optimismem. Největší je pro mne ale překvapení, že tam moje video opravdu dal! Sice jen to, jak zpívám refrén, ale přece. Po mém klipu zvedá hlavu a ukazuje vztyčený palec. „Mno, pěknej hlas."

Zbytek videa dokoukávám jako omámená. Slavný Hoggy a zpěvák Petr Lexa v jedné osobě mi pochválil můj hlas. W. O. W. Pousměji se, ale víc to nekomentuji, dokonce ani v duchu. Naopak se proklikávám na stránku Slzy do sekce koncerty. Projíždím stránku, když mi padne zrak na jeden řádek.
„To je ono."

♥•♥•♥•♥•♥•♥•♥•♥•♥•♥•♥•♥•♥•♥•♥

Chtěla jsem novou kapitolku dát ven už včera, ale jaksi jsem na ni omylem zapomněla ^^" Každopádně ji tady máte dneska :) Moc děkuji všem, co u první kapitoly dali votr a děkuji @NativeFeral za zhodnocení a komentář. Rahle kapitolka je tak trochu vysvětlovací, ale za kapitolku, dvě bude jeden z prvních zvratů? Co by to asi mohlo být mi napište do komentářů :)
Tak zatím čau!