Vokály (ff. Petr Lexa)

Chapter 5.

To není dobré.

„Teri, co tě to napadlo? Já myslel, že budeš zpívat jenom vokály a ty tam předvedeš tohle..." Petr si jakoby bezradně projíždí rukou vlasy a skenuje mě pohledem.
„Nevím, co jsem to udělala, prostě to ze mě šlo tak nějak samo. Neuvědomovala jsem si to," vzmůžu se pouze na chabou obranu. Nervózně žmoulám lem svého svrchního oděvu a koušu se do vnitřní strany tváře.

„No co naděláme, paměť jim nevymažeme. Počkala bys na mě po konci vystoupení, prosím? Před vchodem," žádá mě praktickým tónem a já jen přikyvuji. Petr mi beze slova stiskne ramena a odhrnuje plátno, za kterým jsme se schovávali.

„Tak a můžeme pokračovat!" úplně vidím jeho šťastný úsměv, kterým fanoušky jistě obdařil. Protáhnu se po boční straně plenty a nepozorovaná se stavím na konec davu. Opírám se o stěnu a pozoruji s pokřiveným úsměvem jejich vystoupení. Tihle kluci opravdu mají potenciál. Jejich další písničky - Etikety, Vstříc nekonečnům, Katarze, V dešti zášti a několik externích písní jako All of me nebo Say something měli stejný ohlas, jako obě dvě první.

Je to fakt baví, uvědomila jsem si.
Jenže to už byl konec koncertu a lidi se pomalu začaly sunout ven z haly. Čekala jsem v rohu a nikam jsem se nehrnula. Nerada bych přišla o ten poslední zbytek vzduchu, co jsem ve vydýchaném pokoji mohla nasát.

Teprve, až jsem měla dostatek místa, jsem se dostala ven.
Petr už na mě čekal. Kolem něj byl hlouček fanynek, co chtěli podpis, fotku nebo jen obejmout. Možná bych dokonce byla mezi nimi, jenže Teri vždycky musí mít něco extra. Ta na Petra Lexu musí čekat osobně!

„Nastup si," trhl Petr hlavou ke stříbrnému Renaultu opodál, když se dav rozešel do všech stran. S rukama v kapsách a kabátem  vypadal v mých očích div ne jako masový vrah. Když jsem zaváhala, povzdechl si: „Jede u Lukáš. A pokud si nemyslíš, že bychom tě chtěli znásilnit a zakopat ve dvou, tak se nemusíš bát." Jeho slova mi na rtech vyčarovala letmý úsměv. 

Co to dělám, ptala jsem se sama sebe nevěřícně, když jsem za sebou zavřela zadní dveře auta a slyšela zavrnění motoru, když Petr nastartoval. Vycouval z parkovacího místa a rozjel se kamsi přes střed Prahy.
V autě tiše hrálo pouze rádio (Evropa 2) a jak Petr mlčel. Lukáš mlčel logicky také. Objala jsem si rukama břicho, protože se mi začalo dělat mírně nevolno. To mě jako nemohl seřvat tam nebo co?

Ne, nejspíš jsem to pokonila opravdu dost. Co pokonila, po*rala. Jinak se to říct nedá.

Zamyšleně sleduje prostir venku z okýnka, proto mě překvapuje prudké zabrždění. Trhám s sebou, ale dochází mi, že jsme pravděpodobně dorazily na místo.
Oba dva moji společníci vystupují z vozu a Petr mi jako správný gentleman otvírá dveře auta na mé straně, zatímco se mé neobratné prsty snaží rozepnout pás, jímž jsem se předtím připoutala. Petr ztrácí trpělivost. „Ty jsi umělec," zamumlá pobaveně, přičemž se ke mě naklání a sám mi rozepíná pás. Ovane mě vůně jeho kolínské, až musím zamrkat. Jenže to není nepříjemné, spíš naopak. Ta vůně mi připomíná jarní vánek a nový začátek, posekanou trávu a světlé dny. Většinou jsem na narušování mého osobího prostoru háklivá, ale u něj... nu, řekněme, že jsem ho jako obvykle neodstrčila.
Stejně rychle, jako ten okamžik přišel, zase odešel. Petr se odtáhl a já mohla vystoupit. Slyšela jsem za sebou zabouchnutí dveří a zacinkání klíčů, jež byly vytaženy z Petrovi kapsy.
Stačilo jen odemknout zámek, vyběhnout schody do prvního patra a dorazili jsme do jeho království.
Lukáš si jako pán odložil a s úlevným vzdechnutím se svalil do jednoho z křesl. Očividně tu už nebyl poprvé a cítil se tady skoro jako doma.
To já jsem váhala.
Mám se zout? Nebo si rovnou i odložit? Nebo mám počkat na to, co i P- můj tok myšlenek přerušil Petrův tlumený hlas.
„ Zuj si boty a pojď za mnou," i když jsem mu na jednu stranu byla vděčná, bůhví, co si o mě teď myslí. Že se neumím ani sama zout nebo co?
Pečlivě jsem boty srovnala k botníku na odkapávací podložku a proklouzla jsem pootevřenými, bíle namalovanými dřevěnými dveřmi. Dostala jsem se nejspíš do Petrova osobního pokoje. Zmuchlané peřiny, pomačkaný polštář, oblečení poházené na židlích a tak podobně.  Působilo to na mě útulnějším dojmem, než uklizená místnost předtím.
Petr seděl na stoličce u keyboardu a něco na něm vyváděl s těmi tlačítky. Popravdě, tohle byl trochu jiný kalibr, než jsem měla já doma. Tak „trochu".
„Tak?" zeptala jsem e a Petr se na mě otočil.

♥.♥.♥.♥.♥.♥.♥.♥
Sorry guys, řekněme, že jsem ty čtyři měsíce byla bez WiFiny a i kdyby WiFi byla, tak by to byl trochu problém psát - WritterBlock.
Ale Seriously je zpátky a s ní i nová část! ^^ =3 Jak se vám to líbí? Dovolila jsem si vyjmenovat nějaké Slza písničky, abyste si mohly vygůglit koncerty, nemáte zač :D. Jaká je vaše nej? Já naprosto miluju Katarze a Celibát, ale moc ráda si pustím i V dešti zášti a ostatní jejich tvorbu.
A co se tane dál? Komentujte, posílejte zprávičky nebo holuby nebo sovy nebo já nevím co :D. Vote i komentář potěší! :)

Screamy.