Vokály (ff. Petr Lexa)

Chapter 3.

„To je ono."

Čtu si opět místo koncertu. Prodejna a nahrávací studio v jednom Melody... Jde v podstatě o maličký koncert pro pár lidí... Čekuji místo na mapě. Je to jen pár bloků od našeho místa, kde stojí činžák s naším bytem. Tohle je těch pár vzácných okamžiků, kdy jsem ráda, že mamka zakotvila v Praze a ne v nějakém zapadákově na konci světa. Cena... Zadarmo? Nejspíš přijdou navlečeni v reklamních úborech firmy a bude to připomínat prodejní akce Šmejdů. Mno a datum?
Zdá se, že se mi štěstí neobrátilo zády. Koncert je zítra večer v 18:00. Když přijdu tak o čtvrt hodinu dřív, chytnu dobré místo, abych ty jejich reklamní oblečky vůbec viděla. Byla to docela zábavná představa, když se nad tím tak člověk zamyslí...

Teď už jen zpracovat mamku. Poznamenávám si základní údaje na malý papírek a proklouzávám k ní do pokoje, konkrétně k jídelnímu stolu. Před mamkou leží hodně papíru, div se ten stůl neprohýbá, a i ona vypadá na zhroucení. Je mi to jasné, počítá rozpočet společně s nájmem. To nevypadá dobře.
„Mami?" ptám se opatrně, abych ji nevyplašila. Ona s uštvaným výrazem vzhlíží. Ruce má zaseknuté ve vlasech, nejspíš má co dělat, aby si je nezačala bezradností rvát. Oči jí svítí jako štvané zvěři.

„Ano?"
„Mohla bych zítra na koncert jedný kapely?" mamka vypadá, že na mě začne řvát, proto pokračuji, „je zadarmo a pár kroků odsud."
„A co je to za kapelu?"
Zaváhám. Asi ji znát nebude, ale ptá se: „No, Slza. Jak jsem od ní hrála tu píseň."
„Koncert? Zadarmo?"
„Nejspíš jim jen udělají reklamu."
„Kde?"
„V Melody.
„V kolik?"
„Tak v šest," super, miluju výslechy. Už jen chybí otázka typu„budou tam kluci" nebo „s kým tam máš scuka" a tak podobně. Mamka si každopádně vzdychá a potřásá hlavou. Obrací hlavu k účtům, jako kdyby mohli během mého výslechu zmizet. Bohužel, pořád tu jsou.
„Tak dobře."
Woohoo, tak tohle jsem nečekala. Počítala jsem s deseti minutami přemlouvání, dvěmi minutami prošení a minutou dekování. Je sice pravda, že se jí teoreticky nemusím na nic ptát, ale bydlím s ní, ale pořád cítím tu povinnost se jí na všechno důležitější ptát. A ona si nestěžuje, takže... Mi to, upřímně, vyhovuje. Alespoň má pocit, že ji někdo potřebuje.
„Díky, mamko," skláním se k ní a líbám jí na tvář. Se svými stosedmdesáti centimetry jsem o půl hlavy vyšší, než ona. Mám hold postavu po otci.

„V pohodě. Mohla bys ale udělat večeři? Mám dost práce s těmi účty a ten vydřiduch po nás chce zase vyšší nájem..." poslední větu si zamumlá tak nějak pro sebe a prosebně na mě kouká. Já samozřejmě přikyvuji.
„Jasný, za deset minutek to budu mít, šéfe."
Nasazuji si pro větší komičnost kuchařskou čapku a začínám vařit. Ještě se naposledy otáčím k mamce.
„Můžu si něco pustit z mobilu?"
„Potichu ale."
Ne, mami, bude mi to vyřvávat na celý činžák.
Potichu si pouštím z iPhonu Celibát. Po chvíli se celým bytem rozlézá lákavá vůně vajíček a anglické slaniny, ale i můj a Petrovo Lexovo hlas. Nedokážu odolat a občas si i já zanotuji společně s kapelou. Jeho hlas je pro mě skutečně veriankt...
Brzy je jídlo na stole. Pokládám před mamku plný talíř míchaných vajíček a slaniny. Ona s sebou trhá, jako kdyby spala a pouští se celá hladová do jídla. V duchu mi nezbývá, než uvažovat, kdy se pořádně najedla.
Jíme v tichosti, jen občas se ozve zacinkání lžíce o talíř nebo neopatrné mlasknutí. Obě dvě to ze srdce nesnášíme.

Nic důležitého se jinak večer neděje, pokud nepočítáte umytí nádobí a neustálé opakování Celibátu na keyboardu. Doučila jsem se pořádně i Lhůtu záruční, ačkoliv ta mi k srdci nepřirostla tolik, jako Celibát.
Opět nastalo půl desáté a já zalézám do postele. Opět spíš tak ze zvyku projíždím sociální sítě. Pár upozornění, ale jediné, které mě tak nějak zajímá je opět od Tiny. Sdílela příspěvek prodejny Melody.
Jde o událost, na kterou se zítra chystám, koncert Slzy. ,Konečně je uvidím naživo :D' stojí v místě pro vlastní komentář. Je to škoda. Doufala jsem, že tam nikdo nebude, ačkolkv je ta pravděpodobnost minimální. Tina je sice fajn, ale její kamarádky zas tolik ne. Moje mozková kapacita tak trochu nechápe, jak se s nimi může bavit.
Po dlouhém zvážení tisknu tlačítko ,To se mi líbí.'
Usínám.

***
„Zlato, mohla by jsi mi skočit pro vajíčka k Tinťongům?" slyším mamku volat z kuchyně. S mírným povzdychem se zvedám a beru si peníze. Ani neodpovídám. Je jasné, že tam zajdu. Házím na sebe džísku, beru boty a vyrážím. Za cesty si nasazuji do ucha sluchátka.
Ztrácím se v ostatních českých písničkách, jejichž tóny mi zní do uši (začínajíc přes FROM, pokračujíc přes Xindla X a Chinasky, konče Slzou), natolik, že vrážím do někoho ramenem. Zastavím se, ve zmatku si vytrhuji slucháko z ucha a otáčím se. Na jazyku mám omluvu, jenže ta se ne a ne přelinout přes rty, když vidím, do koho jsem strčila.

Představte si smešnou napodobeninu modelky s odbarvenou hlavou na blond, zmalovanou jako plakát s arogantním a povýšeným vystupováním. To je Aneta, která tady přede mnou stojí. Oh, omlouvám se. Annie. Nejspíš si myslí, že když si bude říkat podle amerických seriálů, bude mít ten SWAG nebo co to je...
„Promiň," dostávám ze sebe přidušeně.
„Ale nic, to je v pořádku, Terezie," bože, mě z ní jednou hrábne, jestli na mne ještě promluví tím blahosklonným tónem.
„Teri," opravuji ji bezděčně. To byla chyba...
„No jasně..." zase ten tón. Argh.
Aniž bych něco odvětila, odcházím svižným krokem a se sklopenou hlavou. S Annie jsem si do oka nepadla už ve školce, když mi vždycky sebrala panenku, oblíbený puding nebo místo na spaní. Měla jsem na ní štěstí i na základce. Já o přestávkách s knížkou, ona s partou pomlouvačných kamarádek. Nechápu, jak se dostala na stejný, jazykový gympl, a jak prolezla všechny ty ročníky. Ba ne, vím... Když má člověk rodiče za vodou...

V obchodě nakupuji vajíčka a spěchám domů v naději, že už nikoho nepotkám. Jenže vesmír nejspíš usoudil, že dneska potkám polovinu naší třídy. Když tentokrát vráží někdo do mě, něco neartikulovatelného zavrčím a otočím se.
K mé smůle je to zrovna Tina.
„Ehm., promiň."
„V pohodě, stane se."
Tina se pousměje, proklouzává kolem mě a pokracuje dál ve svém směru. Já na ni z náhlého popudu volám: „Ty jdeš dnes taky do Melody?"
Překvapeně se otáčí a přikyvuje.
„Tak se tam uvidíme."
Já jen přikyvuji, zvedám ruku na rozloučenou a mizím posledních pár ulic do domu. Díky bohu, třídní se mi na obzoru neobjevil.

***

Dotahuji posledních pár tahů štětcem a pozoruji svůj konečný odraz. Oči mi díky řasence a linkám vyskočily a lehce se lesknoucí rty dosvědčují o špetce lesku. Nic víc, tohle je to, co mi stačí. Korektory, bronzery, make-up, pudr nebo podobný chujoviny nikdy nepochopím.
Černé tričko, světlé rifle s potrháním, tenisky a džíska, to je můj outfit. Oblečení si zásadně kupuji za vybrigádničené prašulky. Mamka pro mě dělá už takhle dost, natož, aby mi platila za oblečení.
„Jdu!"
„Užij si to!" odpovída mamka, já zabouchnu dveře a odcházím. Procházím nepateně ztemnělými uličkami Prachy. Vítr mi rozfoukává upravené vlasy, ale já nešílím. Přírodní vzhled forever, ne?
Docházím jako jedna z prvních a daří se mi tak ukořistit jedno z dobrých míst u kláves a mikrofonů. Těch patnáct minut je znát. V šest je zde jistě něco okolo čtyřiceti lidí. Co teprve v šest patnáct... Šest dvacet... Šest dvacet pět... Proč sakra nehrají? Rozhlížím se po klucích stejně jako ostatní. Nikde nikdo.
Protahuji se a rozhlížím se po nástrojích. Náhle mezi nimi ale jako ducha spatřím Petra Lexu. Dělá gesto na mě, jako kdyby chtěl, abych šla k němu. Všichni ostatní se bavili a já na něj koukala, muselo jít o mě. Ale stejně - Cože? Říkala jsem si v duchu, když jsem k němu došla a protáhla se za plentu. Než jse stačila cokoliv říct, promluvil on:
„Potřebujeme od tebe pomoct."

♪•♪•♪•♪•♪•♪•♪•♪•♪•♪•♪•♪•♪•♪•♪•♪•♪•♪•♪•♪
To jsem ale mrcha, co? :DD co myslíte, co chce Petr po Teri? :3 docela by mě zajímalo, co si myslíte, tak se nebojte toho komentu! :) Btw. Kašlete na to, že je ten koncert v Bratislavě, přestěhovala se do Prahy :DD