BoruSara OneShots #2

Nemoc

Boruto nenáviděl to co ji její nemoc udělala. 

Už od patnácti let se trápila s nemoci, později přišla na to, že to mají v rodině. Dlouhou dobu vše všem tajila svou nemoc, dokud při jednom z tréninku nespadla na zem a nezvracela krev, poté musela s pravdou ven. Neměla dovoleno chodit na mise, ale to jí bylo jedno, chodila na každou misi kromě špionážních, věděla že její kašlání krve by je prozradilo. Proto na tyto mise nechodila, ale jinak? Se nenechala zastavit. 

Pozoroval jak její černé vlasy ztrácely svůj lesk a objem, nosila je pořád až pod pas, ale byly viditelně nemocné jako jejich majitelka. Když ale začaly její vlasy měnit barvu na bílou, děsilo ho to. Od prvního bílého pramenu byl nonstop s ní a odvážil se jí dvořit. Ona se ho snažila odpálkovat s tím, že stejně brzy na svou nemoc zemře, proto nemá smysl aby spolu byli, ale on se nenechal odradit. Proto mu na jeho šestnácté narozeniny řekla, že pokud má zájem, dokud bude naživu bude jeho. Nemohl být šťastnější. 

Byl nonstop po jejím boku, nechával ji nosit jeho oblečení, když jí to její začalo vadit, nechal jí ujídat jeho jídlo, krást jeho tělesné teplo. Vždy měla ledové ruce, proto je pořád držel ve svých. Nosil u sebe tajně její léky a kapesníky které používala na kašlání krve, aby to nikdo neviděl. Styděla se za to, za svou nemoc, za svou slabost. On, ale miloval jak silná byla. Každý noc usínal po jejím boku, tajně byl zděšený kdy se probudí vedle mrtvého těla. Držel ji u sebe, spal s hlavou na jejím hrudníku a rukou na jejím zápěstí, aby slyšel i cítil její tep. 

Chodili tak i po venku, většinou jí nedržel klasicky za ruku, ale měl prsty na jejím zápěstí, na jejím tepu. Když musel na mise, vždy našel někoho kdo s ní byl nonstop, většinou šlo o Inojinho nebo Shikadaie, oběma věřil a věřila jim i Sarada. Inojin a Shikadai viděli totiž situaci se Saradou horizontálně jinak. Shikadai si z ní utahoval, tahal jí na každou akci co mohl a dělal jakoby nic. Sarada to oceňovala nejvíce, a Shikadai to věděl, proto to taky dělal. Naopak Inojin byl nonstop vystresovaný aby se jí nic nestalo a aby vždy byla v bezpečí a aby jí nic nechybělo. Proto Sarada milovala být s nimi, jejich rýpaní do sebe vzájemně, aby se ona cítila nejlépe. Shikadai, ale na rozdíl od Inojinho, byl schopný Saradu nosit okolo jakoby nic, proto bylo většinou po jeho. 

Boruto za to je oba nenáviděl a zbožňoval najednou, taky se o Saradu bál, ale věděl, že ona chce aby se k ní všichni chovali jakoby jí nic nebylo, snažil se o to, ale moc mu to nešlo. Proto byl rád, že Shikadai to zvládal za ně oba. Proto mu věřil s tím, že ji bude hlídat, věřil proto i Inojinmu. Který sice byl nervózní z každé miniaturní změny kterou Saradina nemoc přinesla, ale také se snažil aby s k ní choval co nejvíce přirozeně. 

Když nastali Saradiny devatenácté narozeniny, požádal ji o ruku, k jeho překvapení souhlasila bez dlouhého přemlouvání, její podmínka ale byla, že nechtěla velký obřad, jen oni, podepsání papíru a tajný tanec, jako svědky si samo sebou vzali Shikadaie a Inojinho, poté kněz který je oddal. Neměli svatební prsteny, ale Svatební tetování na příslušných prstech. Nebylo to typické, ale bylo to pro ně dokonalé, naštěstí, Inojin uměl tetovat, takže jim to udělal on a nemuseli shánět někoho cizího. Celou noc strávili v objetí toho druhého. Shikadai i Inojin slíbil, že nic nikomu neřeknou a své slovo dodrželi. Poté se jen role prohodili, Sarada a Boruto byli svědky na stejně stejné svatbě Inojinho a Shiakdaie. Sarada jim dokonce udělala tetování, protože Inojin je dělat nechtěl, ale Borutovi s jehlou nikdo nevěřil. To ho trochu urazilo, ale chápal to. Sám potom Saradu poprosil aby mu něco vytetovala, tajně proto, aby měl vždy kousek ní s sebou. Trávil s ní každou sekundu svého života. 

Když jim bylo dvacet, povedl se zázrak, Sarada otěhotněla, dávali si sice pozor, ale stejně se jim to povedlo. Odmítal chodit na mise a byl nonstop s ní. Cokoliv jí chybělo, sehnal. Oba byli šťastní, ale on se stejně strachoval o její zdraví. Tsunade mu skoro ihned řekla, že má a musí počítat s nejhorším. Nenáviděl to, ale chápal to, nezvedala zbytečně jeho naděje, a neuklidňovala ho, že vše bude v pořádku, když nebude. 

Při jejím porodu museli přijít na trochu drastičtější řešení, Sarada nutně potřebovala transfuzi krve, ale nebyl kdo by jí ji dodal, kromě Shikadaie, a on to pro ní udělal, museli udělat přímou transfuzi, z žíly do žíly. Tři hodiny seděl poslušně a tiše v židli a nechal ze sebe dělat krevní banku. Sarada o tom netušila, Boruto to nechtěl schvalovat, nechtěl aby jeho nejlepší přítel musel tímhle projít, bylo to bolestivé a nebezpečné. On to ale udělal, jen u sebe chtěl mít svého milého a  to už Boruto rozhodoval, a samo sebou, ho u sebe měl. Nehodlal mu cokoliv zapřít. I když věděl, že Sarada u sebe nikoho nechtěla. Shikadai ale poctivě seděl a nechal ze sebe sát krev, mezitím co jednou rukou objímal Inojinho okolo pasu a měl hlavu opřenou o jeho rameno, Inojin ho hladil po vlasech a objímal okolo ramen a šeptal mu, že je v pořádku. Všichni věděli, že Shikadai nenávidí nemocnice a o to víc injekce, pokud se nejedná o tetování. Boruto také svému přítel poskytl podporu, a ten za to byl vděčný. 

Sarada, díky pomoci od Shikadaie přežila a tak se narodila dvojčata Saruto a Disuke. Oba chlapci vypadali jako kopie svého otce, sice Saruto měl jedno oko jako jeho matka, ale jinak? Naprosto identičtí jako jejich otec. Inojin i Shikadai si oba ihned zamilovali a Sarada řekla Shikadaiovi, že se mu nebude mít jak odvděčit, Boruto celou konverzaci neslyšel, tudíž netušil, co ji Shikadai odpověděl. 

Bál se kdy ten den přijde, věděl, že přijde, ale nebyl na něj připravený. Když bylo Sarutovi a Daisukemu pět. Jí necelých pětadvacet a jemu pětadvacet, stalo se to.

Byly to jeho narozenin a věděl to, ještě než se probudil, nikdy, nikdy, nebyla ledová, kromě prstů, ale když se probudil věděl okamžitě, že je mrtvá. Věděl to, a její studené, nehybné a bledé tělo mu to potvrdilo. Jeho milovaná, jeho manželka, matka jeho děti, jeho Sarada, byla mrtvá. Probrečel celé ráno, dokud ho nenašli Inojin a Shikadai, kteří na noc hlídali Saruta a Daisukeho. Neptali se, jen si každý sedl z jedné jeho strany a objali ho, nechali ho brečet na jejich ramenou. Inojin se poté šel postarat o kluky, Shikadai, ale dál objímal Boruta, a nechal ho brečet. 

Následující roky byly složité, Saruto a Daisuke si svou matku nepamatovali, ale všem třem mužům, zůstala v hlavě navždy. Shikadai i Inojin pozorovali jak se Boruto trápí, snažili se mu pomoct, ale nešlo to, i přes to, že si přes roky našli cestu k větší intimitě, ve třech, nemohli ani nechtěli nahradit Saradu. Viděli jak se Boruto snaží držet pohromadě pro Saruta a Daisukeho, ale čím starší byli, tím složitější to pro něj bylo.  

Když kluci vyrostli a našli si vlastní partnery a měli vlastní rodiny, Boruto si konečně dovolil se rozpadnout. Shikadai a Inojin ho zase dávali dohromady byly tu pro něj, ale věděli, že teď už ho z toho nevyhrabou, věděli, že to nemá moc smysl, proto s ním byli, podporovali ho, a milovali ho, ale nebylo to dost. K výročí dvaceti let od Saradiny smrti si Boruto sáhl na život. Našli ho moc pozdě, ale ještě naživu, on se jim omluvili, ale oni ho jen objali, dokud ještě žil, a až už nebyl mezi nimi, rozbrečeli se.  

Sarada i Boruto na ně poté dávali spoustu let pozor, dokud se za nimi nepřidali, první Inojin a ani ne dva dny potom se za nimi připojil i Shikadai.