Mezi trním (zaklínačská povídka)

Část 2

Když už se Geraltovi začínalo do mysli vkrádat zoufalství a obavy, že snad musel zakopnout o bludný kořen, spatřil svou zvířecí společnici nesměle očichávat podivné hnědo-zelenkavé šlahouny. Ty se jako hadi plazily po vysokých zdech pobořené pevnosti, příchozím doposud pečlivě skryté za korunami majestátních jehličnanů. Nevybavoval si, že by ono místo kdy zpozoroval na některé ze známých map...

Křáp, břink, skříp!

Zvuk ozývající se zpoza rohu kamenné bašty rozhodně nezněl jako štípání dřeva.

Geralt vzal na vědomí škubání medailonu, uvázal Klepnu u nejbližšího stromu a připravil se na potíže. S pravačkou za krkem, nachystaný tasit jeden ze svých mečů připevněných na zádech po zaklínačském způsobu, se pomalými kroky plížil k potenciální hrozbě.

Potenciální hrozba se však ukázala být příliš zabrána do vlastního souboje. Za urputného funění a hekání vytrvale kosila zdobnou šavlí trnité výhonky blokující vstupní bránu, nedbajíc toho, že téměř okamžitě dorůstaly do původní velikosti.

Geralt se trochu uvolnil. Přejel horlivce zvědavým pohledem a usoudil, že mladík za sebou nemůže mít více než šestnáct zim. Na potem zborceném obličeji nebyla ani stopa po rašícím vousu; zato svaly se neznámému pod kroužkovou zbrojí přímo dmuly. Bělostný plášť z jemného hedvábí prošívaný zlatými nitěmi (byť již krapet potrhaný a zamazaný) hovořil o urozeném původu.

„Marná snaha, chlapče," nevydržel nakonec nečinně přihlížet a doufal, že jeho pokus o bodrý tón princátko tolik nevyděsí. Oslovený sebou škubl a okamžitě obrátil ostří čepele proti narušiteli.

„To párátko můžeš klidně schovat do pochvy. Zaprvé, nemám v plánu ti ublížit..."

Pokud mi k tomu nedáš pádný důvod, doplnil v duchu.

„...a za druhé, tenhle plevel je očividně magického původu. Skloní se pouze před stříbrem nebo plamenem."

Po chvilkovém zaváhání dal mladík na zaklínačovo doporučení a navrch vystřihl ukázkové pukrle.

„Omluvte prosím mé neuctivé chování, ctěný pane. Moje jméno jest Phillip de Aldersberg, tohoto času na velkolepé výpravě za záchrannou šlechetné a dozajista přenádherné panny dlící za nedobytnou hradbou zmaru a prokletí."

Ze záplavy slov se Geraltovi zatočila hlava. Zalitoval, že ho tentokrát nedoprovází bard Marigold, který by mu všechny ty rádoby vznešené obraty přetlumočil.

„Žádný pán... A hádám, že bych se měl spíš klanět já vám. Jenže já se neklaním nikomu. Jsem zaklínač, Geralt z Rivie."

Ale většina lidí mě nazývá zrůdou, prašivým vědmákem, mutantem.
Řezníkem z Blavikenu.

Phillipova ústa poklesla v němém úžasu, jako by si až nyní povšimnul Geraltových zúžených zorniček vně kruhu žlutých duhovek.

A pak jeho rty rozkvetly v blažený úsměv.

„No to je ale úžasná zpráva! Pane zaklínači..."

„Geralte. Co jsme si říkali o tom pánovi."

„...vás mi posílá sám osud!"

„Spíš jedna pitomá klisna."

„Postavte se zlu po mém boku a štědrá odměna vás nemine!"

To Geralta zaujalo. Od Yennefer odešel takříkajíc 's holou prdelí' a velmožův syn mu nepřipadal jako ten typ člověka, co by se zdráhal splnit daný slib nebo měl hluboko do kapsy.

„Zakázku přijímám - pod jednou podmínkou. Pracuju sám."

„Nepřipadá v úvahu," zhrozil se mladík. „Je záhodno, abych při aktu vysvobození prokázal svou chrabrost a oddanost!"

Zaklínač tiše zaklel. Nepotřeboval, aby se mu naivními ideály poháněné princátko pletlo pod nohy. Nicméně musel uznat, že zbraní se Phillip oháněl docela obstojně. Vlastně by mohlo být příjemné nechat si pro změnu krýt záda někým, kdo by byl v případě nouze doopravdy k užitku a neskládal tesklivé balady o tom, jak tady všichni umřeme.

„Dobrá. Ale nejsem ničí chůva," přistoupil k Phillipovi, který se už-už napřahoval k přátelskému gestu stvrzení jejich dohody. Ovšem Geralt ho namísto potřesení stáhl za sebe a prsty volné ruky do vzduchu nakreslil znamení moci.

~IGNI~

Zas tak nedobytná není, pomyslel si, když skrze zem posetou žhoucími uhlíky pronikali do nitra pevnosti.