Mezi trním (zaklínačská povídka)

Epilog

„Tak mě napadá, zaklínači, že jsme se vlastně nikdy nedohodli na výši odměny," ušklíbl se Phillip při pohledu na sklepní truhlice přetékající zlatými mincemi, zdobenými poháry a drahými kameny.

Geralta píchlo u srdce. Celý týden se o ty dva zamilované, leč téměř zmrtvené nebožáky staral jako o vlastní děti.

Mírnil jejich horečnaté sny odvary z bylin, obvazoval četná zranění, krmil je ze skrovných zásob sedlových vaků... zatímco se mladíkův hřebec žádostivě proháněl s Klepnou pobořeným nádvořím a kletba mizela v zapomnění.

Šlahouny se stáhly pod zem a Růžence, tedy komtese Rosanně, se navrátila původní krása i lidskost. Drápy spolu s tesáky jako by vrostly zpět do kůže a rudé boláky na hrudi seschly a odpadly.

Jenže – jakmile jest dílo dokonáno a žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí – se v zadavatelích zakázek cosi pohne. U prostých vesničanů zdráhajících se vysolit posledních pár orénů, byl zvyklý. Ale domníval se, že Phillip takový není.

Pravačkou se mu šířil znepokojující třas. Dokázal bych proti němu pozvednout meč? Po tom všem..?

„Proto navrhuji, příteli, aby sis ji určil sám. Třeba co uneseš? Hádám, že mi na renovaci stále zbude více než dost."

„Díky. To... jsem opravdu nečekal."

„Nejásej předčasně! Ještě pro tebe mám jednu úlohu. Byl bys prosím tak laskav a zpravil v Aldersbergu mistra Jakuba o mojí rezignaci? Dále mého otce - hodil by se nám nějaký proviant, posádka, materiál a hrstka šikovných rukou na stavbu. A také samozřejmě kněz, který by provedl náležité ceremonie..."

„Spolehni se. Ale Řád nebude mít radost."

Dost možná obrátí svůj hněv proti mně.
I když - ne že by k nenávisti potřebovali víc důvodů než holý fakt, že jsem mutant.

Objali se. Toho dne se viděli naposledy – a bělovlasý si přál uvěřit, že ačkoliv milenci neměli vždy na růžích ustláno, žili šťastně až do smrti.

*

Budoucí zvěsti, že se sídla po letech přiživované zášti zmocnil Jakub z Aldersbergu ve snaze stát se velmistrem a obnovit zašlou slávu Řádu, pouštěl Geralt jedním uchem dovnitř a druhým ven. Neupálili Rosannu jako čarodějnici a planoucí růže se nestala symbolem jejich zvrácenosti. Jenom proto, aby je nakonec vyhnalo komando Scoia'tael v čele s elfem Eldainem, jenž přetvořil pevnost a přilehlé okolí Trouchnivého lesa v centrum odboje? 

Ale kdeže. To přece vůbec nezní romanticky...