Mezi trním (zaklínačská povídka)

Část 4

Doposud solidní dlažba se před nimi pozvolna propadala do rozbahněné půdy. K bičování šlahouny a trnové salvě se nově přidaly i výrony nechutně slizkých semen z dospělých stvolů, páchnoucích jako pochcaná sláma. Geralt bojoval s touhou vypálit pevnost do posledního lístečku, ale všechnu svou energii musel vysílat do udržení ochranného pole.

~QUEN~QUEN~QUEN~

„Tudy!" mávl na Phillipa, načež zamířili k nedalekému výklenku.

Přítmí svatyně jim poskytlo provizorní azyl a zaklínač zalitoval, že ze zašlého oltáře ani nepozná, kterému bohu by měl poděkovat. Rostlina je dál totiž nepronásledovala - uvolněně klesla k zemi před prahem modlitebny, jako by vetřelce ztratila ze zřetele.

Geralt nakoukl za stolec a s potměšilým úsměškem odtamtud vytáhl láhev špiritusu.

„Nejsem si jist, zdali je zatím co slavit," odmítlo princátko nabízený alkohol.

Geralt si tedy přihnul ještě jednou. Tak akorát, aby mu pití neotupilo smysly - a zároveň dost na to, aby se mu v hlavě zrodil naprosto šílený plán.

„Mohl bys počkat tady. Svůj díl hrdinství už sis vybral," navrhl mladíkovi.

„Ne! Ty nic nechápeš, Geralte. Musím to být já, kdo ji probudí polibkem z pravé lásky."

„Bojíš se, že ti přeberu holku?" zazubil se bělovlasý. „Každopádně pořád nechápu, proč všechna ta námaha... Máš snad o nápadnice nouzi?"

I přes krapet pocuchaný vzhled mu Phillip připadal jako chlapík k pohledání. Jeho tváře připomínaly rozkvetlá poupátka, jež kontrastovaly s ostře řezanou bradou. V modrých očích jiskřila naděje a kaštanové kudrlinky laškovně dopadaly na impozantně široká ramena.

Kdepak, svízel tkvěla v něčem jiném.

„Třeba jsem se prostě zamiloval."

„Jako že v té knížce byly i obrázky?"

Navzdory nezanedbatelným milostným eskapádám se Geralt za odborníka skrze záležitosti srdce nepovažoval, a přesto se nemohl zbavit dojmu, že se za Phillipovým příběhem skrývá něco víc. Rozhodl se to však nechat být.

Zpět k plánu.

Vylovil kulatou nádobku, omotanou pruhy kůže, aby svému nositeli nedopatřením nevybuchla v kapse. Uvnitř se prchavě přelévala a světélkovala zlatavá substance. Alchymisté ji nazývaly Dračí sen nebo Dračí dech, což se zaklínači zdálo na prachobyčejnou směs salnytru s fosforem přehnaně poetické.

„Až napočítám do tří, běžíme."

Princátko překvapeně zamrkalo: „Na co se chystáš?"

„Zakládám vlastní sektu," utrousil Geralt se zjevnou dávkou sarkasmu. „Co asi, dostávám nás odsud."

Na to z nádobky odroloval kůži a vyhodil připravenou petardu ven ze svatyně.

„Jedna."

Sklo se roztříštilo o zem a osvobozená oblaka plynu se plíživě šířila bezvětřím. Šlahouny si toho nevšímaly, proti otravě byly přirozeně imunní. Jenže účel výparů spočíval v něčem úplně jiném...

Zalitoval, že s sebou nevzal i Tančící hvězdu. Bez ní potřeboval seslat dvě znamení hned po sobě a každá vteřina prodlevy mezi nimi mohla být fatální.

„Dva."

Pomocí Igni nasměroval ohnivý proud vstříc Dračímu dechu - a těsně před tím, než by ho vracející se plameny zesílené explozí upekly jako sele, stihl se Bílý vlk zaštítit Quenem.

Archespory prý necítí bolest, Geralt by ale přísahal, že se rostlina svíjí v nesnesitelné agónii. Cesta od kapličky k věži se jevila volná, a dokonce to vypadalo, že se vzdálenější části té popínavé mrchy stahují kamsi pod povrch.

„Tři!"

Vyběhli. Právě včas, aby se nenechali zavalit ornamentální klenbou rozpadajícího se svatostánku. Půda pod nohama se jim zhoubně chvěla a střed nádvoří jako by se sesouval do propasti.

Nedoběhli. Phillip uvázl po kolena v bahnité břečce a Geralt se pokoušel mladíka vytáhnout, aniž by zahučel za ním. Dlouhé stíny zapadajícího slunce mezitím odhalily přítomnost obrovského, nepřirozeného tvaru za zaklínačovými zády. Otočil se, i když měl docela jasnou představu o tom, co spatří.

„Tak tady ses schovávala."

Tlama masožravky, s tělem zpola čnícím z hlíny jako gigantický červ, propukla v ohlušující jekot.