Mezi trním (zaklínačská povídka)

Část 6

„Měli bychom si odpočinout a ošetřit ti tu ránu," zafuněl Geralt. „I kdyby se do ní nedostal jed, riziko infekce..."

„Jestli teď zastavím, příteli, už se nedonutím kráčet dál," odmávl kategoricky potlučený mladík volnou rukou, jako kdyby mu zaklínač činil neslušné návrhy. Tou druhou byl zavěšen do jeho rámě a bělovlasý si při tom gestu připadal nepatřičně, jako garde na plese, kam nebyl pozván.

„Nikdo mi nevěřil, že bych mohl něco dokázat. Vystoupit ze stínu šesti starších - o tolik silnějších, chytřejších, krásnějších a odvážnějších - bratří... Stigma sedmého, nechtěného a neužitečného syna mě pronásleduje jako kletba. Nezdědím žádné jmění ani tvrz. Jsem akorát ubohý pěšák, který by měl táhnout na smrt do válečné linie nebo zešednout ve svatyni při službě bohům. Tohle je moje poslední šance zvrátit svůj osud."

Aldersberg není Vengerberg, znělo Geraltovi hlavou. A ačkoliv Phillipovi díky uhlazenosti a šarmu od prvního setkání přezdíval princátko, jeho otec mohl být nanejvýš hrabětem. Pouze si to doteď nepřipouštěl.

Nyní se však střípky mozaiky poskládaly v celistvý obraz a nastavily hrdinovi zrcadlo neušlechtilé pravdy.

Jemu nejde o princeznu jako takovou... Touží po jejím hradu.

„Šetři dechem," odpověděl, protože ho nic jiného nenapadalo. Vitráží oken v mezipatrech k nim pronikal svit měsíce a roky neudržované, dřevěné schody pod jejich nohama nepříjemně vrzaly. Sesuté, rozpadající se kostry podél zdiva nepůsobily zrovna motivačně, přesto medailon zůstával klidný.

Na konci úmorného výšlapu je uvítaly řezbami orámované dveře do komnaty, kde na posteli s nebesy ležela dívka, nádherná jako růže mezi trním.

Plavé vlasy rozhozené na polštáři ovšem při bližším zkoumání působily poněkud zacuchaně a kdysi bohatě lemované šaty byly na mnoha místech potrhané. Pokožku měla nezdravě sinalou, takřka popelavou a za příliš dlouhými nehty se skvěla vrstva špíny.

Phillipa to ale nezastavilo, sám se zrovna nenacházel v úplně reprezentativním stavu. Poklekl k pelesti a sklonil se nad rozkošnými pihami posetou tvář, nedotčenou jindy neúprosným tokem času. Odhrnul dívce z obličeje několik neposedných pramenů a tiše zaklel, když jeho zkrvavená dlaň zanechala na pokožce nevábnou šmouhu.

Geralt už se otáčel, aby dopřál dvojici trochu soukromí, jenže v tom si povšiml dívčiných nepřirozeně se chvějících nozder a v cukajících koutcích úst se cosi zalesklo. Spolu se spáčkou procitl i medailon.

„POZOR!" vykřikl, ale pozdě.

Vyprahlá alpa si mezitím zmateného milence drsně přitáhla za temeno hlavy a skrze otvory v kroužkovém límci zabořila do šíje nenasytné tesáky.