Mezi trním (zaklínačská povídka)

Část 1

„Tak zase spolu, co Klepno? Osamělý vlk, nejapná klisna a prašná cesta... Jako za starých dobrých časů," pročísl ticho zaklínač v sedle, zatímco křižovali krajinou směrem na jih.

Ne, že by snad očekával odpověď. Navíc výčet jejich společných zážitků byl dosti omezený, jelikož si ji pořídil teprve před pár dny. Jenže na tom nezáleželo, Geralt všechny nové koně pojmenovával Klepna, i když to mělo smysl a logiku asi jako oslovovat prodejnou kurvu s blond vlasy vonící po levanduli 'má drahá Yennefer'.

Klisna nezaujatě frkla a cválala dál. Panoramatický výhled na cíp Mahakamských hor však brzy překryly nepravidelné řady stromů Trouchnivého lesa a stezka se stala spíše blátivou. Slunce se pozvolna přehupovalo přes poledník.

Zaklínač bezděčně zamžoural k obloze a uvědomil si, že strávil v sedle celý zbytek noci a dosavadní část dne. Ještě nespal, nejedl. Sakra, nezastavil ani, aby se mohl vymočit - a všechny tyto základní potřeby na něj najednou dolehly. 

Je už dost daleko od Vengerbergu? A záleží na tom vůbec? Cožpak si myslí, že se jeho zhrzená milenka každou chvíli vyřítí zpoza smrku s kletbou na rtech? Nebo na něj uspořádá štvanici? Jistěže ne, na to je příliš hrdá. Jeho čin bez odezvy nezůstane, tím si byl jistý. Yen nepochybně vymyslí nějakou rafinovanou pomstu, ale prozatím je před její záští v relativním bezpečí.

Les po jejich pravici ustoupil mýtině, a když Geralt spatřil třpytící se hladinu malé studánky, dal Klepně povel, aby zastavila. Ta ho sice poslechla až o deset sáhů později, ovšem zaklínač právě neměl chuť se nad neposlušnicí rozčilovat.

Sesedl a dychtivě zamířil k prameni, kde svlažil hrdlo a opláchl si obličej. Poté se spěšně odebral k nejbližšímu křoví. Klepna též nepohrdla možností se osvěžit, jenže jakmile se Geralt otočil, kvapně přeběhla stezku a ztratila se v labyrintu širokých kmenů a vysokého porostu.

Zaklínač si povzdychl. Zavázal si kalhoty, a poté se vydal po stopách zvířete, jež ho vedly hlouběji do hvozdu. Jak les houstl, klisna za sebou nechávala čím dál víc polámaných větví a Geralta nenapadal jediný důvod pro její iracionální chování. Byl pro ni snad špatným pánem? Utíkala od něj?  Z toho ji nevinil, vždyť to ještě není ani den, co se sám zachoval podobně.

Mohlo ji něco poplašit? Obyčejní lapkové, Scoia'tael, monstra?

Kdo ví... Možná je tahle nová Klepna zkrátka jen takové rozlítané kopyto.