temná posedlost

-1-

Když jsem vešla do klubu, nic mi nepřipomínalo, co všechno se v té chvíli změní. Hudba duněla v mé hlavě, jako obvykle, světla blikala a všude kolem mě byli lidé, kteří se smáli, tleskali a užívali si svůj večer. Ale něco ve mně říkalo, že tohle nebude obyčejná noc.

Můj přítel, Tim, byl pořád na telefonu, což nebylo nic nového. Vždycky měl práci, která ho držela na drátě. Ale když jsem ho hledala v klubu, už mi to bylo nějaké podezřelé. A pak jsem ho konečně uviděla. Stál u baru, opřený o pult, a smál se s nějakou blondýnkou, která se mu opírala o rameno. Chvíli jsem jen zůstala stát, zírajíc na ně jako ve snu, než mi došlo, co se děje.

Blondýnka se k němu tiskla, její ruka se mu pomalu dostávala k pasu. A Tim? Smál se. Oči měl úplně jinak, než když se smál mně. Tohle nebyl ten Tim, kterého jsem znala. Byl jiný. A to, co jsem viděla, mě bolelo víc než cokoliv, co bych si dokázala představit.

Zadržela jsem dech, cítila, jak mi srdce buší až v krku. Na chvíli se mi podlomila kolena, jako kdyby celý svět ztratil význam. Něco se mi zlomilo v hlavě. Ne, nechtěla jsem tomu věřit. Nebylo to možné. Kdybych měla alespoň trochu pochybností, ty teď zmizely. Viděla jsem to. Jasně. Ve všech detailech.

Cítila jsem, jak mi stoupá krev do hlavy. Otočila jsem se a zamířila ke dveřím, rychlým krokem, aniž bych se ohlédla. Nechtěla jsem to vidět. Nechtěla jsem, aby mě viděl. Měla jsem pocit, že se svět kolem mě rozpadá. Všechno, co jsem věřila, co jsem si myslela, že mám, bylo zničené. Byla jsem na dně.

Když jsem vyšla na chodník, prudce jsem se nadechla, ale vzduch byl studený a nezastavil ten bodavý pocit v hrudi. Srdce mi bilo tak silně, že jsem měla pocit, že mi praskne. Zrychlila jsem krok, ale pak jsem uslyšela kroky za sebou. Když jsem se otočila, viděla jsem ho. Neznámého muže. Stál tam, přímo naproti mně, vysoký, impozantní, s pohledem, který mě doslova zafixoval na místě.

Byl to muž, který měl něco v očích, něco, co mě okamžitě přimělo cítit se zranitelně. A přitom byl klidný, jakoby byl připravený na cokoliv, co se stane.

„Jsi v pořádku?" zeptal se, jeho hlas byl hluboký, jakoby vycházel přímo z temnoty. Něco v něm mě přimělo pocítit, že mě vidí, jako nikdo jiný. Jako by věděl, co se stalo.

„Jo," odpověděla jsem, i když jsem věděla, že to není pravda. „Jen... jen jsem potřebovala pryč." Ale jakmile jsem to vyslovila, cítila jsem, že ta slova znějí prázdně. Nevěděla jsem, jestli to byla pravda nebo jen něco, co jsem si chtěla říct, abych se cítila lépe.

Muž se na mě díval, jeho pohled neuhnul ani na moment. Bylo to, jako by se do mě zadíval tak hluboko, že věděl víc než já sama.

„Myslím, že něco víc, než jen vzduch, tě tlačí," řekl tiše, jeho hlas hladil vzduch mezi námi. „Není to jen o tom, že chceš být venku."

Cítila jsem, jak mi hrdlo ztěžkne. V tu chvíli jsem si uvědomila, že je něco jiného na tom, jak mě pozoroval. Něco, co mě děsilo a zároveň fascinovalo. Byl jiný než ostatní. Nebylo to jen to, jak vypadal — vysoký, svalnatý, s tmavými vlasy a ledově modrýma očima — bylo to, jak působil. Měl v sobě něco, co bylo nebezpečné. Něco, co jsem se bála poznat, ale přitahovalo mě to.

„To není tvoje věc," řekla jsem, snažíc se vyhnout jeho pohledu, ale v hloubi duše jsem věděla, že se mi to nedaří. Cítila jsem se jako v pasti.

„Ale přesto jsem tu," odpověděl s klidem. Jeho slova zněla skoro jako výzva. V jeho očích jsem viděla něco, co jsem nedokázala popsat, ale co ve mně vyvolalo podivný pocit. Nešlo o to, že bych ho znala. Nešlo o to, že by mě znal. Ale byl tu. A já jsem věděla, že to není náhoda.

„Nemám čas," odpověděla jsem, otočila se, abych utekla od jeho znepokojivého pohledu. Ale jeho přítomnost byla jako stín, který mě následoval. I když jsem se snažila jít dál, věděla jsem, že se něco mění. Něco, co jsem nedokázala ovládnout.

A přesto, když jsem odcházela, cítila jsem, že to nebyl jen nějaký cizí muž. Věděla jsem, že něco mezi námi probíhá, i když jsem tomu ještě nechtěla věřit.

Zůstával tam, pozoroval mě, ale zůstával v tichosti. A já jsem věděla, že mě neustále sleduje.