temná posedlost

-5-

Ethanův pohled

Když jsem sledoval její obrazovku a viděl, jak vchází do bytu s tím chlápkem po svém boku, něco ve mně se vzepjalo. Její oči se smály, když se na něj dívala, a on stál příliš blízko. Jeho ruka se dotkla jejího ramene. To bylo víc, než jsem mohl snést. Nebylo pochyb o tom, že si ji držel u sebe, jako by na to měl nějaké právo. Jako by snad patřila jemu.

Sevřel jsem klíčky v dlani a s rozhodností zamířil k autu. Jedno z mých nejrychlejších, sportovní černé kupé, které umí udělat z města jen rozmazanou šmouhu světel. Nasedl jsem, motor zaburácel a já sešlápl plyn. Cítil jsem, jak se mnou auto souzní, jak reaguje na každý sebemenší pohyb mých rukou. Rychlostní limit pro mě neexistoval, a ne že by se mě někdo vůbec odvažoval zastavit. Byl jsem tím, kým jsem – uznávaný a mocný muž, s kontakty na všech místech, která by se dala potřebovat. Nikdo by se neodvážil bránit mi v cestě.

Projížděl jsem ulicemi města, zatímco motor řval a kola křičela v zatáčkách. Nebylo pochyb, kam jedu. K ní. A nic mě nezastaví.

Když jsem dorazil k jejímu bytu, zaparkoval jsem přímo na chodníku. Ignoroval jsem pohledy kolemjdoucích a s jedinou myšlenkou v hlavě zamířil ke dveřím. Otevřel jsem je bez zaváhání a vkročil dovnitř. Stáli tam, oba překvapení, že mě vidí.

Její oči byly rozšířené překvapením, zatímco ten chlap vedle ní o krok ustoupil. Pohledem jsem ho probodl a on zmlkl, zřejmě cítíc tu jasnou hrozbu ve vzduchu. Emily na mě zírala, ale nedokázal jsem přestat myslet na to, jak patří ke mně, i když to zatím možná nechápe.

„Co to má znamenat?" vyštěkla a zamračila se, jako by chtěla zakrýt nejistotu. „Co tu děláš?"

Přistoupil jsem o krok blíž, ignorujíc její otázky. „Já se ptám, co tady dělá on," odpověděl jsem chladně, nespouštěl jsem oči z toho muže.

Emily přimhouřila oči, zatlačila mě dlaní na hrudník, jako by mě chtěla zastavit. „To není tvoje věc," řekla znechuceně, jako by očekávala, že mě její slova odradí.

Ale ani zdaleka. Jen jsem se na ni klidně podíval. Měla v očích vzdor, ale něco ve mně vědělo, že ten vzdor brzy zmizí. „To je moje věc, ať se ti to líbí nebo ne," odpověděl jsem klidně. „A tenhle tvůj kamarád to ví taky."

Muž vedle ní se rozpačitě ošil a o krok ustoupil, jako by cítil, že mezi mnou a Emily nemá šanci. Nemusím o tom přemýšlet – už jsem vyhrál. Stačilo jediné slovo, jediný pohled, a Emily to taky věděla, ať to chtěla přiznat nebo ne.

„Překračuješ všechny hranice," zasyčela, nespouštějíc ze mě pohled. „Nemůžeš mi rozkazovat, kdo u mě může být. Nejsme spolu. Nemáš žádné právo –"

Zasmál jsem se. Pokrčil jsem rameny a usmál se na ni tak, že se na okamžik zarazila. „Právo? Možná si to neuvědomuješ, Emily, ale ty ke mně patříš. A nikdo jiný na tebe nemá nárok. Ani tenhle muž." Mrknul jsem na něj a on ustoupil ještě dál, očividně si uvědomujíc, že tady nemá šanci.

Emily se nadechla, chtěla něco říct, ale já ji přerušil. „Nemusíš to říkat teď," dodal jsem tiše, „ale tohle není naposledy, co mě vidíš. Časem pochopíš, že to tak má být. Jen o tom zatím možná nevíš."

Podíval jsem se na jejího kamaráda, který si teď připadal jako páté kolo u vozu, a pak zpátky na ni. „Máš možnost se rozhodnout. Ale pamatuj, že už jsem tady byl jednou – a to znamená, že můžu přijít kdykoli. Rozumíš tomu?"

Nečekal jsem na odpověď. Otočil jsem se a zamířil ke dveřím, ale vím, že i když jsem teď odešel, tahle kapitola mezi námi dvěma je teprve na začátku. Odešel jsem, ale myšlenka na ni zůstala ve mně, jako palčivá vzpomínka. K ní se budu vracet znovu a znovu, dokud si neuvědomí, že už dávno patří ke mně.