temná posedlost

-9-

Ve vzduchu visela neviditelná tíha. Byla jsem v té vile s ním, jen on a já. Každý krok, který jsem udělala, se zdál být předem spočítaný, jako by on byl ten, kdo řídil hru, a já jsem byla jen figurkou na šachovnici. Pokoj kolem mě byl elegantní, ale zároveň měl cosi studeného, chladného. Všechno v něm bylo pečlivě uspořádané, ale nic v něm nebylo skutečné. To místo, stejně jako on, bylo jen fasádou.

„Chceš vědět, co pro tebe mám?" zeptal se a jeho hlas se ztrácel v prostoru mezi námi. Bylo to zvláštní, jak klidně mluvil, zatímco já jsem cítila, jak mi v hrudi zbývá čím dál méně místa na vlastní dech. Byla jsem u něj, ale zároveň jsem cítila, jak se mezi námi vytváří bariéra, kterou jsem nedokázala překonat.

„Nejsem si jistá, jestli chci," odpověděla jsem tiše, ale věděla jsem, že moje slova jsou slabá. Pochybnosti o mně samé se střetávaly s přitažlivostí, která mě k němu neodbytně táhla.

„Nemáš na výběr," řekl bez jakéhokoli náznaku hrubosti. Jeho tón byl vyrovnaný, jako by to byla jen fakta, která jsem měla přijmout. „Jsi tady, a teď ti ukážu, co to znamená být skutečně svobodná, ale pod mýma podmínkama."

Cítila jsem, jak mi srdce buší v krku. Tohle nebyl jen flirt. Bylo to víc. Bylo to, jako bych stála na okraji propasti, která slibovala něco, co jsem neznala, ale zároveň se mě to děsilo. V jeho očích nebylo nic než klid, a právě ten klid mě nejvíc děsil. Jako by věděl, že jakýkoliv odpor, který bych mohla mít, bude zbytečný.

„Vím, co potřebuješ," pokračoval, přistoupil ke mně o krok blíž a mě se stáhl žaludek. „Vím, co tě láká, co tě vzrušuje. A také vím, co tě brzdí. Ale ty to musíš přijmout. Jinak tu nebudeme dál."

Jeho blízkost mě zasáhla, ale místo toho, abych ustoupila, jsem zůstala. Něco ve mně říkalo, že je to přesně to, co jsem hledala, ačkoli jsem si to nechtěla připustit. V tom tichu, které nás obklopovalo, jsem cítila, jak moje rozhodnutí visí ve vzduchu, těžké jako olovo.

„Proč?" zeptala jsem se, hlas mi zněl téměř nepatrně. „Proč tohle všechno? Proč já?"

„Protože jsi jiná," odpověděl, jeho ústa se pohybovala k mým uším. „Tvoje síla je v tom, že si nejsi jistá. Ale pod mou kontrolou budeš. A to je to, co tě přitahuje."

Otočila jsem hlavu a zhluboka se nadechla. „A pokud se rozhodnu odejít?" zeptala jsem se, i když jsem věděla, že otázka je téměř zbytečná.

„Není kam jít," odpověděl tiše. „Tvoje místo je tady, se mnou."

I když jsem to nechtěla přijmout, věděla jsem, že nemám moc volby. Celý ten večer mi ukázal, že věci mezi námi nikdy nebudou jednoduché. A on to věděl. Už teď mě měl, i když jsem si to nechtěla připustit. A teď jsem stála v místě, kde nebylo možné se vrátit zpět.

Jeho ruka se pomalu zvedla a dotkla se mé tváře. Byla to jen jemná, téměř něžná gesta, ale něco v jeho doteku mě zcela zmrazilo. Měl mě v hrsti. Věděl to. A já to věděla také.

„Zůstaň se mnou," řekl nakonec a jeho hlas zněl jako příkaz, a přesto jako žádost.

A v tu chvíli, i když jsem nevěděla, co přesně mě čeká, jsem si byla jistá jen tím, že už není cesty zpět.

Chytil mě za bradu a vtiskl své rty na ty mé, cítila jsem v tom polibku jak moc mě chce a ja mu ukázala jak moc chci já jeho.