temná posedlost

-7-

Pohled Emily

Když mi Liza poprvé navrhla, abychom šly znovu do klubu, odmítla jsem. Po tom, co se stalo s Timem, jsem měla pocit, že už nikdy nebudu schopná užívat si večery plné hlučné hudby a tance. Měla jsem pocit, že každý krok, který udělám, mě jen zraňuje víc. Ale Liza mě nešetřila. Byla moje nejlepší kamarádka, a i když měla tendenci být trochu... bláznivá, vždycky věděla, jak mě dostat z mojí ulity.

„Emily, musíš se odreagovat. Nejsi robot, potřebuješ trochu zábavy, trochu adrenalinu. A já ti ukážu, jak na to," prohlásila, když mě doslova zvedla z pohovky, kde jsem se hrabala v nějakých starých fotkách.

„Nechci jít," odpověděla jsem znovu, ale v její tváři bylo něco, co mě přimělo nakonec souhlasit. Něco, co říkalo, že ji nebudu moct odmítnout. Tak jsem to nakonec vzdala, i když jsem věděla, že pořád mám v sobě ten zvláštní pocit, že něco není v pořádku. Ale co jiného mi zbývalo?

Tak jsme šly. Vstoupily jsme do klubu a ihned jsem se ocitla v jiném světě. Hudba byla silná, basy duněly přímo do mých prsou, a všude kolem mě byly tisíce světel, které blikaly, jakoby měly roztrhnout tento okamžik na milion kousků. Liza byla v živlu. Dala se do tance hned, jakmile jsme vkročily na taneční parket, a já ji bezmyšlenkovitě následovala.

Ale moji mysl ovládaly jiné myšlenky. Byla jsem nervózní, vystrašená. A také... neklidná. Cítila jsem to. Něco mi říkalo, že ten neznámý muž, kterého jsem potkala posledně, bude dnes znovu tady. A ten pocit se ve mně mnohem víc prohluboval, když jsem se podívala na bar. A tam, přes hlavy lidí, jsem ho konečně uviděla.

Stál tam, stejně vysoký, stejně přitažlivý, a tentokrát měl na sobě černou koženou bundu, která mu dokonale sedla. Všimla jsem si, že tentokrát jsem si ho nevšimla jen já. I ostatní kolem něj si ho prohlíželi. Jakoby vyzařoval sílu a dominantnost, které k sobě přitahovaly pozornost.

Nemohla jsem se ovládnout. Moje nohy mě vedly k němu, i když jsem si byla vědoma toho, jak jsem se k němu cítila – zmatená, vyděšená, ale i fascinovaná. A právě ve chvíli, kdy jsem byla na dohled, jsem se rozhodla. Musela jsem vědět, kdo je.

„Co chceš?" zeptala jsem se najednou, aniž bych pořádně věděla, co všechno v té chvíli říkám.

On se na mě podíval, jeho modré oči byly chladné, ale s nějakým podivným nádechem, jaký jsem u něj nikdy předtím neviděla. Nepodíval se na mě jen jako na nějakou náhodnou dívku v klubu. Viděla jsem v jeho pohledu něco, co mě děsilo, a přitom přitahovalo víc než cokoliv jiného.

„Ty," odpověděl klidně, jeho hlas zněl jako temný šepot. „Chci tebe."

Nemohla jsem uvěřit tomu, co právě řekl. Bylo to, jakoby mezi námi viselo něco nevyřčeného, ale já jsem věděla, že se musím ptát dál. Musím vědět, kdo je, kdo to opravdu je.

„A jak tě mám poznat, když neřekneš ani své jméno?" vyzvala jsem ho, i když mě napadlo, že je to trochu hloupé. Po všem, co se stalo, jsem opravdu chtěla vědět, kdo je. Nevěděla jsem, co všechno je schopen, ale nemohla jsem se zastavit.

Jeho rty se zvlnily v jakýmsi tajemném úsměvu. „To přijde, Emily. Až budeš připravena."

Oslovení mého jména, které z jeho úst znělo tak přirozeně, mě na chvíli zaskočilo. Jak to věděl? Kdy se dozvěděl moje jméno? Ale pak jsem si uvědomila, že to je jen další z věcí, které mu můžu vyčítat. Jakmile jsem se na něj podívala, měl na tváři úsměv, který naznačoval, že mě dostal. A že mě má. Byla jsem na pokraji ztráty kontroly.

Liza mě zavolala zpátky. „Hej, co to děláš? Pojď tančit!"

Ale já jsem nevěděla, jestli bych měla zůstat. Srdce mi bilo rychle, jako by se chystalo vyskočit z hrudi. Věděla jsem, že musím být opatrná. Ale zároveň jsem věděla, že jsem uvízla ve vlastní pasti. Jak moc jsem si byla vědoma, že mě znovu zavolá... ale tentokrát to už nebude tak jednoduché.

Přesto jsem se rozhodla. „Co když chci tančit s tebou?" řekla jsem, přičemž jsem se už sama divila, jak snadno mi to přišlo.

Jeho oči se zúžily, když slyšel moje slova, a já cítila, jak se mezi námi vytvořil neviditelný tlak. Bylo to jako kdyby se celý svět kolem nás zpomalil, až všechno ostatní zmizelo. Veškerý hluk, všechny tleskající ruce, světla – to vše bylo jen šumem v pozadí, jak jsem se soustředila jen na něj. Na ten pohled, který mě pohlcoval.

„Tak to bude zajímavé," řekl s úsměvem, který mi poslal mrazivý pocit podél páteře. „Jsi silná, Emily. A to je to, co mě na tobě fascinuje."

Jeho slova mi zněla v hlavě jako ozvěna. Silná? To jsem nikdy nechtěla být. Vždy jsem se držela zpátky, vždy jsem byla ta, která se stahovala, když věci začaly být komplikované. Ale on? On mě nutil jinak. Nutil mě postavit se tomu, co jsem v sobě nikdy nechtěla vidět.

„Nezáleží na tom, co chceš, nebo co říkáš," řekl s klidným tónem, který byl téměř sarkastický. „Všechno, co chceš, ti stejně vezmu, i když si to neuvědomuješ."

Jeho slova mě zasáhla jako výstřel, ale nedokázala jsem se na něj zlobit. Cítila jsem se podivně uvolněná, jakoby jeho slova byla pravdivá. A přitom jsem věděla, že to není zdravé. Chtěla jsem být silná, nezávislá, ale zároveň jsem věděla, že mám tendenci se zaplétat do něčeho, co jsem nikdy nechtěla.

Byl to jako nějaký druh zrcadla. Ukazoval mi všechno, co jsem nechtěla vidět o sobě. A přitom to bylo tak lákavé, tak silné.

„Pojď, Emily. Nechci, abys mi unikla," řekl, a jeho tón byl rozhodný. Otočil se směrem k tanečnímu parketu, jako by očekával, že ho budu následovat.

Bez váhání jsem udělala krok k němu, i když jsem pořád věděla, že to, co dělám, není úplně v pořádku. Ale v tu chvíli to bylo všechno, co jsem chtěla. Ztratit se v něm. Zapomenout na všechno, co bylo předtím. Zapomenout na Tima, na všechny chyby, které jsem udělala.

Tancovali jsme. On vedl. Jeho pohyby byly jisté a kontrolované, a já jsem se nechala vést, i když jsem věděla, že ztrácím kontrolu nad tím, co se děje. Každý jeho krok byl jako návod, jak se nechat ovládnout. A já? Já jsem se nechala. Byla jsem v pasti, a on to věděl.

Po chvíli jsem se začala cítit trochu ztracená, jakýsi smutek začal růst v mé mysli. Chtěla jsem si říct, že to, co se děje, není správné, že bych měla být silná, že bych měla mít kontrolu nad tím, co se kolem mě děje. Ale jeho přítomnost mě v tom úplně pohlcovala. Věděla jsem, že mu patřím.

A stejně jsem se cítila. Bylo to jako splynutí. Něco, co jsem nikdy nezažila, ale zároveň jsem věděla, že je to součástí něčeho většího, než jsem si kdy dokázala představit.

„Myslíš si, že můžeš jen tak utéct?" jeho hlas byl blízko mého ucha, a já jsem cítila, jak se mi zrychlil tep.

„Co tím myslíš?" zeptala jsem se a cítila, jak jsem ztratila půdu pod nohama. Nechtěla jsem být jeho. Chtěla jsem se vzdát, ale zároveň... jsem věděla, že už je to příliš pozdě.

„Myslím tím, že víš, že jsem tě dostal. Neutečeš," odpověděl, jeho ruka se pomalu zvedla, aby mě chytila za ruku a přitáhla blíž.

Srdce mi bušilo tak silně, že jsem měla pocit, že snad exploduje. Ale přitom jsem se cítila podivně klidná. Můj rozum křičel, abych se zastavila. Ale tělo mi říkalo něco jiného.

„Nechci to, co mi nabízíš," zašeptala jsem, ale věděla jsem, že to není pravda.