Holubice uvolněně ležela na zemi a sledovala, jak maličká černobílá kočička leze Temné noci po hřbetě a poté se skutálela s hlasitým pištěním dolů.
"Výborně, Větvinko," pochválila ji zavrněním matka, "Na šplh máš talent zrovna tak jako já."
Větvinka radostně vztyčila mrňavý ocásek a hnala se zkusit to znovu. Uhlíček a Lavinka se mezitím snažili ulovit Modřínův ocas. Krásná bílá kočička byla od svého otce k nerozeznání. Stejná stavba těla, výraz i elán. Uhlíček se naproti tomu podobal matce, černý s nádhernýma modrýma očima, chyběla mu však malá podsaditá postava. Tu zdědila Větvinka, jejíž srst pokrývaly jak bílé tak černé skvrny.
Holubice ta koťata milovala jako svá vlastní.
"Sotva otevřeli oči a už jsou k nezastavení," reptala Temná, očí jí ale překypovaly láskou. Zabořila hlavu do dlouhého, měkkého kožíšku Modřínového svitu a hodnou chvíli tak zůstali, zatímco jim koťata doslova trhala ocas i uši.
"Musím jít," řekl Modřínový po chvíli, "Čeká mě další lovecká hlídka. Holubice, jdeš se mnou a Tesákem?"
Holubice se okamžitě protáhla. "Ano, zástupce," mňoukla a v očích jí žertovně svitlo.
Bílý kocour ji pleskl ocáskem. "Pro tebe Modřín," opravil ji, "Zástupce nemám rád." Temná noc se zahihňala a Modřín se k ní sklonil. "Miluju tě, Temná noci. Ukaž jim tábor, zatímco vám budeme lovit večeři."
"Spolehni se lásko," odvětila krásná černá kočka, přičemž už koťata vyskakovala a skandovala: "Tábor! Tábor!"
Holubice se za nimi naposledy ohlédla a vystrčila čumáček ze školky. Ucukla, když se jí na něm rozplácla velká bílá hrouda. Studilo to! Holubice se oklepala a rozhlédla se kolem sebe. Všude kolem se na zem snášely vločky, lehoučké jako pírka a dopadaly na zamrzlý povrch tábora. Sněžilo. Holubice si libovala toho ticha a nádhery. Už zapomněla, že i kruté Bezlistí má své kouzlo.
"To je nádhera! Díky sněhu budeme tišší, ovšem musíme si pospíšit, než se myši a hraboši zahrabou hluboko pod zem," mňoukl Modřínový svit, který byl v té bílé nádheře téměř neviditelný.
Holubice přikývla a opatrně se snažila našlapovat. Sníh jí křupal pod tlapkami a ona měla pocit že je pro ni pohyb rázem těžší. V minulém období Bezlistí byla ještě učednicí a tak trochu zapomněla, jak se ve sněhu má správně chodit.
Modřín si toho všiml. Zacukaly mu fousky. "Jeden hned vyjde ze cviku, že? Zkus více zvedat tlapky a trochu se přikrčit. Tvá váha se tak více rozloží a nebudeš se tolik bořit."
"Dobře." Holubice se malinko skrčila, jako by pronásledovala ptáka a usilovně se pokoušela více zvedat tlapky. Fungovalo to! Hned se jí šlo lépe. "Děkuju," usmála se na Modřína a ten jen zakroutil hlavou, ať si ty řeči nechá. "Jsi skvělý zástupce, víš to? Nedbáš na své ego a hrdost a pomáháš ostatním, jako každý jiný válečník. Mlžňákovi by to jeho pýcha nedovolila. Vysmál by se mi."
Modřín uhnul pohledem. "Mlžňák má myší mozek. Správný zástupce má přece pomáhat kde se dá a ne jen arogantně rozkazovat. Pojď, doženeme Tesáka. Tvůj druh se čekáním unudí!"
***
Trojce koček pomalu postupovala lesem. Vítr jim hnal sněhové vločky do tváře.
"To je ale počasí!," stěžoval si Tesák a znechuceně se ušklíbl.
Holubice usilovně čenichala u každého keře a stromu, avšak neucítila jediný závan kořisti. "Nic tu není. Měli bychom zkusit Nekonečnou planinu, ne les."
ČTEŠ
Přání Holubice
Fantasy"Máš nějaké přání?" "Jistě. chtěl bych se stát tím nejmocnějším kocourem světa." "Věřím že na to máš. Také jsem chtěla být mocná. Avšak teď vím, že moje jediné přání je být navždy s tebou..." *** Přála si být...
