Holubice uháněla po boku Temné noci v přepadové hlídce k Větrným skalám. Tesák, Jestřáb, Mrazivý, Modřín, a Popílek běželi do bitvy také, všichni rozdurdění a zuřivě odhodlaní. Hlídku vedla Písečná hvězda a vzduch byl prosycen pachem vzteku i strachu.
"Jak si to mohli dovolit? To Deštivý klan je před mnoha obdobími osvobodil ze spárů toho nechutného vraha Trna. Měli bychom žít v míru a oni nám prokazovat úctu. Větrné skály jsou naše!," vřískal Tesák a oči mu zlověstně plály.
"To ten Tygří ocas. Od začátku jsem věděla, že povede svůj klan nečestně a nadělá v horách problémy.", prskla Temná noc.
"Dáme jim co proto, nemějte obavy!," zvolala pískově zbarvená velitelka a ohlédla se na rozhořčené válečníky. "Ale teď musíme zrychlit. Jestli tam brzy nedorazíme, budou z Břízy, Hroma a Tichého skřivana jenom kousky vraního žrádla!"
To už se před nimi tyčily šedavé, zpočátku klidně vyhlížející skály. Když však Holubice přivřela oči, spatřila v mlze a vichru několik velkých koček, jak hrdě postávají na vrcholku. Některé byly ještě naježené a vítr jim divoce čechral srst. Avšak žádný bojový ryk se neozýval. Že by už bylo po bitvě?
Náhle Holubice uslyšela dunění tlapek a ztuhla, naštěstí se ale z mlhy vynořila známá tvář Břízy. Válečnice vypadala zbídačeně, po rameni jí stékaly pramínky krve a zprudka oddechovala. "Musím do tábora! Tichý skřivan je zraněný," vysvětlila zběžně a pohledem hodila po hnědém kulhajícím kocourovi. Jedna tlapka se mu třásla a ošklivě krvácela.
Holubice věděla, že bez svého ocasu, který kdysi ztratil v potyčce s jezevcem, nemá Tichý v boji rovnováhu a nepřátelé jsou tak ve výhodě. Není divu, že si odnesl závažné zranění. Bříza oproti němu vypadala svěží.
"Máta je na konci hlídky, ošetří ho," mňoukla Písečná vlídně a pak dodala, "Co Hromové srdce? Kde je?"
"Stále bojuje," odvětila Bříza s náznakem obav v hlase.
Všechny kočky vzhlédly. Šedo zrzavý kocour skutečně běhal s vytasenými drápy sem a tam a zuřivě vrčel. Zaháněl Mračné pryč. Ti se však ani nehnuli.
"Jen to zkus znova. Sám nás stejně nezastavíš!" zavrněl jízlivě vysoký oranžový mourek, jenž se triumfálně tyčil uprostřed zástupu svých válečníků. Hned vedle něj Holubice zahlédla svou sestru Trnitou tvář. Opodál seděl i její otec Světlík. Holubice doufala, že se s nimi nebude muset bít. Při tom pomyšlení ji bolelo srdce.
"On tě možná nezastaví, avšak my ano, Tygří ocase!", prskla Písečná hvězda a vyskočila z mlhy. Holubice se pohotově postavila za ni, připravena ji chránit. Okamžitě proti ní udeřil silný poryv větru nesoucí s sebou první kapky deště. Mlha a černě zbarvené mraky věštily potíže.
Tohle není dobré počasí pro bitvu, pomyslela si Holubice a naježila kožíšek.
"Došla ti slova, Tygří ocase?", zavrčela Písečná temně a udělala k zaskočenému veliteli krok blíže, přičemž jí zlověstně svítily oči.
"Spíš Tygří měsíci," opravil ji nadutě kocour, "Bereme si větrné skály zpět. Jantarový měsíc chyboval a musel vám splatit vaše činy. Ale to je minulost. Tady jde o budoucnost! A my nemáme dostatek lovišť."
"Nikdy!", zahřměla velitelka odhodlaně, "Deštivý klane, útok!" Písková mourka se s prskáním vrhla na dvakrát většího velitele a ostatní válečníci se ihned hnali do boje jako jeden.
Holubice se v mžiku ohnala po jedné bílé kočce, o které věděla, že nese jméno Námraza, a zaryla jí drápy do boku. Válečnice zlostně vyjekla. Holubice jen tak tak uhnula její tlapce, kterou se chystala jí útok oplatit. Postavily se na zadní a zápasily spolu s divokým vřeštěním.
ČTEŠ
Přání Holubice
Fantastik"Máš nějaké přání?" "Jistě. chtěl bych se stát tím nejmocnějším kocourem světa." "Věřím že na to máš. Také jsem chtěla být mocná. Avšak teď vím, že moje jediné přání je být navždy s tebou..." *** Přála si být...
