Holubice se přikrčila a skočila na další nášlapný kámen. Světlo úplňku ozářilo její kožíšek i ostatní Deštivé válečníky. Mířili na mírové shromáždění a krásná hnědobílá kočka se tentokrát nemínila namočit ve Velkém jezeře. Ačkoli se totiž Spadané listí sotva přiblížilo, vzduch byl ledový a na mokrý, třebaže rychle usychající kožíšek by to nebylo příjemné.
Posledním ladným skokem se dostala na ostrov s mýtinou u Tří vrb. Zbytek Deštivého klanu v čele s Písečnou hvězdou a jejím zástupcem Modřínovým svitem už tam v pozoru vyčkával. Velitelka vztyčila na znamení ocas a celý klan se s duněním rozběhl na shromáždění. Přišli poslední.
"Drž se u nás," pověděla Holubice své učednici Tůňkotlapce.
Zatímco je Mrační přívětivě vítali, Bouřliví stáli strnule stranou a házeli po nich nevraživé pohledy. Holubice zúžila své krásné modré oči a hrdelně zavrčela. V rameni ji bodlo z rány, kterou si vysloužila v nedávné bitvě právě proti tomuto klanu.
Mrační si žili svůj život, avšak Bouřliví byli den ode dne agresivnější, zvláště od té doby, co je vedl arogantní Noční měsíc. On a Písečná hvězda se ujali velitelství téměř současně- Noční o pár východů slunce dříve a tak se nad Písečnou vždycky povyšoval. Ale Holubice věděla, že má jen Myší mozek. Stejně Deštivý klan Bouřlivé pokaždé odrazil, ať už si přivedli sebepočetnější hlídku.
"Holubice!", přátelské šťouchnutí do boku ji vyrušilo z přemýšlení Nozdry jí zaplavil pach Mračného klanu. Poznala svou sestru Trnitou tvář. Srdce jí zjihlo.
"Ahoj. Jak se ti vede?", otázala se a pozdravila ji drcnutím do hlavy, které bylo pro Mračný klan typické.
"Skvěle," odvětila flekatá hnědobílá kočka a oči jí svítily, "Náš klan dobře prospívá a sílí i přes blížící se Bezlistí," pokračovala přičemž si Holubice povšimla, jak se jí pod krátkou srstí vlní svaly.
Zatímco Holubice byla štíhlá a mrštná po své matce, Trnitá tvář zdědila svalnatou velkou postavu jejich otce. Holubice ho zahlédla. Stál v hloučku válečníků svého klanu a hrdě obě sestry pozoroval. Holubice ho toužila více poznat. Stejně jako Trnitou. To, že patřili k jiným klanům jí v tom však bránilo.
Nemohla pořádně poznat ani Větévku, svou matku. Ta totiž hned pár dní po odchodu Trnité do Mračného klanu ze samého zármutku dostala zelený kašel. Nepřežila. Pro Hvězdný klan, copak už nemám žádnou rodinu?!, pomyslela si Holubice ztrápeně.
"Co Sokolí měsíc?", vzpomněla si náhle na milého staršího velitele Mračných, "Na posledním shromáždění vypadal unaveně. Jak se mu daří?"
"No...víš" Trnitá tvář náhle zrozpačitěla. Na tváři se jí mihl podivný výraz. "Dozvíš se," vysoukala ze sebe po chvíli a odplazila se pryč.
Holubice obrátila oči v sloup a potlačila odplivnutí. Štvalo ji, že před ní má její sestra věčně nějaká tajemství. Jak jí má věřit, když se nikdy ani nedozví celou pravdu?!
Náhle se z obří skály ozvalo vřísknutí Nočního měsíce a všechny kočky na mýtině ztichly. Jako černý stín se vedle Holubice objevila Temná noc, její nejbližší kamarádka. "Jsem zvědavá, jaké hlouposti vymyslí tentokrát," zabručela černá menší kočka a Holubici pobaveně zacukaly fousky. Pak už se soustředila jen na dění na skále.
Písečná hvězda zrovna zlostně hleděla na Nočního měsíce. "Kde je Sokolí měsíc? Nemůžeme přeci začít bez něj!"
Štíhlý černý velitel se zamračil. "Nemíním tady umrznout kvůli Mračnému kocourovi!" Mračný klan mu odpověděl zlostným syčením.
Poté na skálu vyskočil Tygří ocas, obrovitý zástupce Mračného klanu a klidně se posadil.
"Tygří ocas? Kde je Sokolí měsíc?", zajímala se Písečná hvězda a podezřívavě přivřela oči.
Tygří ocas sklonil hlavu. "Kočky všech klanů, náš ctěný velitel Sokolí měsíc je mrtvý. Zemřel včera v noci, s hlubokým klidem v duši a stále ho oplakáváme." Z řad koček pod ním se ozvalo pár zmučených výkřiků, ovšem Tygří najednou pookřál a arogantně vypnul hruď.
"Na jeho místo nastoupím já. A přísahám, že se odteď navrátí naše bájná síla a velikost do Mračného klanu!", zvolal. Jeho válečníci začali jásat.
Holubice z toho však neměla dobrý pocit. Sokolí měsíc býval moudrý a klidný, kdežto Tygří ocas byl věčně namyšlený a prahnoucí po slávě a bitvách. Když tak sledovala Tygra, jak se mu z očí odráží měsíc, tušila, že život u jezera bude od této chvíle opět náročnější a problémy nebudou dělat pouze Bouřliví.
"Mračný klan je zdrcen ze ztráty velitele, ale rychle se vzpamatovává. Oproti minulému období Spadaného listí nás orli ani medvědi nestraší a žijeme klidně. Klan je dobře nasycený. Potravy je dost."
Holubice přimhouřila oči. Krásný zrzavý kožich Tygřího ocasu byl sice upravený, ovšem visel mu zplihle na těle. Lže.
Zpod skály křikl Modřínový svit. "Kdo mu dovolil mluvit za svůj klan, když není schválen Hvězdným klanem? Není to ani měsíc!" Zástupce s opovržením sledoval Tygřího.
"Mám podporu všech svých koček," pronesl chladně zrzavý obr na svou obhajobu.
Bílý zástupce se zarputile posadil a jantarovýma očima metal blesky, ale neřekl nic. Shromáždění pokračovalo vcelku klidně. Holubice se stejně nedokázala soustředit na řeč velitelů. Chyběl jí Sokolí měsíc. Ten šedý jednooký kocour věděl na rozdíl od Tygra, co to znamená vést klan.
Hnědobílá kočka se otřásla, jak cítila studený dech větru. Polily ji obavy.
800 slov
ČTEŠ
Přání Holubice
Fantasi"Máš nějaké přání?" "Jistě. chtěl bych se stát tím nejmocnějším kocourem světa." "Věřím že na to máš. Také jsem chtěla být mocná. Avšak teď vím, že moje jediné přání je být navždy s tebou..." *** Přála si být...
