"Kde je zase Hromové srdce? Potřebuju někoho na lov!"
Holubici ze snu probralo vzteklé prsknutí Písečné hvězdy. Válečnice si protáhla zkřehlé tlapky a natočila hlavu ke vchodu, ve kterém se rýsovala bledá silueta velitelky, s rozježenými chlupy a zuřivě nakrčeným čumáčkem. Hvězda měla očividně velmi špatnou náladu.
"Co se děje?", optala se Holubice a pořádně si zívla. Od bitvy uplynul již týden, ale klan na tom nebyl vůbec dobře. Tichý skřivan nemohl chodit, Jestřábí spár měl po těle mnoho ran, Modřínový zrovna tak a Temná noc věčně ležela vyčerpaná ve školce, zatímco se jí pod zjizvenou kůží mlela nenarozená koťata. 'Nastávající matka jako jsi ty vůbec neměla do bitvy chodit!', kárával ji Máta každý den. Avšak Holubice věděla, že je její kamarádka do boje zapálená a šla by, i kdyby už měla za chvíli rodit.
"Hledám Hroma. naši nejlepší válečníci jsou zranění nebo na hlídce a nemám koho poslat na lov. A to je velice špatné, když nás Bezlistí pomalu dostihuje! Za pár dní bude sněžit a budeme mít po kořisti," odsekla Písečná.
Holubice si nemohla nevšimnout, že pískově mourovatý kožíšek velitelky už stačil zhoustnout a ona tak vypadala malinko větší než obvykle. V očích jí postřehla úzkost a Holubice pochopila proč. Ujala se vedení z kraje Novolistí, bude to tedy její první Bezlistí pod břemenem velitelství. není divu, že je tak nervozní a podrážděná!
"Jestli ti tím pomůžu, mohu jít na lov já," nabídla se Holubice ochotně a se soucitem ocáskem přejela po Hvězdině rameni, "Vezmu i Tůňkotlapku." Každým dnem hledala cokoli, čím by pomohla Tůňkotlapce přiblížit se k jejímu bratru. Z Popílka se totiž po bitvě stal Popelodráp a Tůňkotlapka na něj v jednom kuse žárlila.
"Dobrá volba. Půjdu s vámi a na tvoji učednici se podívám," rozhodla Písečná jako by věděla na co Holubice myslí. Ta se uctivě uklonila a vzápětí ji něco napadlo.
"Písečná hvězdo, je tady Tesák?"
kývla. "Čeká na tebe a Hroma u východu. Chtěla jsem k vám Hroma poslat, ovšem není v táboře. A Mangotlapku nemůžu poslat ho hledat. Pomáhá se staršími a zraněnými."
Její slova způsobila, že se Holubici po zádech přehnal mráz. Když nad tím tak uvažovala, od bitvy Hromové srdce sotva viděla. Včera tu byl, to ano, ale jinak vůbec. Doufala, že chodívá na lov radši sám, aby se ničím nenechal rozptylovat, avšak vše co předevčírem přinesl byl vyhublý rejsek. Kam tedy Hrom mizí a proč o tom neví ani Písečná hvězda?
***
Když odpoledne ležela Holubice vedle Tesáka a užívala si chvíli zaslouženého odpočinku, zahlédla koutkem oka šedo zrzavou srst. Hrom se vrátil! Měl pečlivě uhlazený kožich a z huby mu viselo několik úlovků. Holubici se ulevilo. Vrátil se z lovu a tak ho nemá z čeho podezírat.
Poté se však zarazila. Válečník odložil kořist a pátravě se rozhlížel, jako by se bál, že ho někdo sleduje. Uviděl Tesáka, ovšem mohutný kocour tvrdě spal a přes jeho masivní hlavu si nemohl všimnout ostražitě postavených uší Holubice, která ho bez dechu pozorovala. Hromové srdce nejistě mrskl ocasem a pomalu se odplížil k trnitému bočnímu východu. Vklouzl do tunelu a byl pryč.
Holubice s vmžiku zvedla a dloubla do křivky Tesákových zad. "Tesáku!"
"Hm," zamumlal ospale válečník a s námahou otevřel jedno žluté oko.
"To Hrom!", vyhrkla Holubice, "Právě se odplížil z tábora!"
Z Tesáka únava okamžitě opadla. "Za ním," zasyčel a energicky se rozběhl k tunelu.
ČTEŠ
Přání Holubice
Fantasía"Máš nějaké přání?" "Jistě. chtěl bych se stát tím nejmocnějším kocourem světa." "Věřím že na to máš. Také jsem chtěla být mocná. Avšak teď vím, že moje jediné přání je být navždy s tebou..." *** Přála si být...
