Cobra Kai: The World female Champion

II. From the beginning

"Tengo que mamá te amo" v jedné ruce jsem držela mobil s batohem na rameni a v druhé ruce kliku od dveří ve kterých jsem stála.
S úsměvem jsem zavřela a seběhla schody.

Podle aplikace je Dojo Cobra Kai 5 minut pěšky. No super, je 7:50 a já nestíhám. Řekla jsem si pro sebe a vydala se klusem do Doja. Míjela jsem mnoho budov a obchodů, ale nejvíce se mi stejně líbili palmy. Dokázala bych se na ně koukat celé hodiny. V 7:56 jsem konečně doběhla na místo kde by se mělo Cobra Kai nacházet. A ano, vedle obchodu u kterého jsem včera s mamkou zastavili, stálo Dojo Cobra Kai.

"Esplendor" vykročila jsem ke dveřím a chytla se kliky. Na chvíli jsem ztuhla, přemýšlela jsem zda otevřít nebo prostě odejít..ale když už jsem byla tady musela jsem tam jít.

Zhluboka jsem se nadechla a zatáhla za dveře. Zvonek nad dveřmi se rozezněl a já vešla dovnitř.
"Aids, haja, Aids, haja"
Na žíněnce uprostřed stálo 6 karatistů a cvičili se svým senseiem, který stál vpřed.
"Em dobrý den, jdu pozdě?" najednou se všichni otočili ke mě a jen na mě zírali. Olízla jsem si rty a pozvedla obočí.
"Ne, jdeš právě v čas. Skoč na žíněnku a ukaž co umíš" vyzval mě blonďatý postarší muž.
"Ano sensei" uklonila jsem se a zula si boty.
"Tak kdo z vás! Kdo z vás chce vyzvat šampionku?" vyzval blonďák své žáky. Jeden kluk a jeho kamarádi si začali něco šeptat a smát se.
"Tak jestřáb, na žíněnku!" kluk co se smál najednou stál naproti mě. Měl modré číro a říkal si jestřáb? Musela jsem se pousmát.

"Ke mně, uklonit, k sobě, uklonit...aa boj!"
"Tak ukaž co umíš holčičko" zasmál se a já bez varování a bez milosti zaútočila. Pěstí do obličeje, bez milosti.
"Bod De La Cruz! Boj!"
Rukou jsem naznačila gesto "no pojď" a jen počkala až jestřáb přijde blíž. Poskakovala jsem na místě zkoušela ho vyhecovat.
Ani jestřáb nečekal až zaútočím. Bez milosti. Udělal boční kop a doslova bojoval bez milosti. Snažila jsem se vyhýbat ale bylo to náročné.
Kop do břicha a pěstí do tváře.
"Bod De La Cruz! Poslední bod..boj!"
Jestřáb teď vypadal opravdu naštvaně. Skoro vybuchl zlostí. Nasadil boční kop a já ztratila rovnováhu. Spadla jsem na kolena a pravou nohou kopla jestřába do břicha a on spadl na zem.
"Bod De La Cruz!"

Podala jsem ruku jestřábovi, který ležel na zemi. Chytl se a já mu pomohla na nohy.
"Byl jsi dobrej, ale ne jako já" usmála jsem se a rukou si upravila vlasy.
"No jasně, princezno" jestřáb odešel uražený ke svým kámošům a držel se na žebra.
Vedle jestřába stál jeden hezký kluk. Hezky se na mě usmál a já mu opětovala úsměv. Seskočila jsem ze žíněnky a vzala si flašku a napila se. Byla jsem docela zpocená a skoro vypila celou flašku. Rukávem jsem si otřela pot z obličeje a postavila flašku k mému batohu.

"Ahoj, já jsem Miguel" přišel ke mně ten hezký kluk a moc hezky se usmíval.
"Já Domi, Dominique De La Cruz" usmála jsem se a očima si Miguela prohlédla. Vypadal tak strašně hezky.
"Dobře jsi mu nandala..ale mám pocit, že jsem o tobě někde slyšel..." Miguel vypadal dost zamyšleně. Začala jsem se smát protože to vypadalo vtipně. Miguel se taky začal smát.
"Jo už vím, ty jsi ta vítězka z Ekvádoru z toho šampionátu do 18 let ne?"
"To jsem já" zasmála jsem se.
"Nechtěla bys dneska večer ven? Znám super místa" byla jsem dost překvapená. Zná mě 2 minuty a už se mnou chce randit? Olízla jsem si rty a zasmála se.
"To má být žádost na rande?" zvedla jsem obočí a usmála se.
"Možná? Takže v 6 před mým domem? Dám ti číslo a pošlu ti adresu" usmál se a vytáhl si telefon z tašky.
"Jasně" vytáhla jsem si telefon a naklikala do telefonu číslo, které mi Miguel nadiktoval.

"Tak díky, ale jestli už jsme skončili tak musím jít" usmála jsem se zabalila si věci do batohu.
"Jasný, tak večer v 6" Miguel se uklonil a já šla domů. Sotva jsem vyšla z Dojo a cinkla mi zpráva. To bylo poprvé za nějakou dobu co mi někdo napsal. Vytáhla jsem telefon z kapsy a hned mi naskočí úsměv.

Ahoj Domi, tady Miguel. Můžeš mi napsat až budeš doma. Nebo můžeš klidně teď. Tak dneska v 6. Budu se těšit. Dole ve zprávě je moje adresa.

Takhle jsem se neusmívala už dlouho. Vypadala jsem se pěšky domů a jen se těšila na večer.

Bylo už půl šesté a já se prohlížela v zrcadle. Na sobě jsem měla modré šaty sahající mi až po kolena. Vlasy jsem si navlnila jako bych měla svatbu. Nikdy dřív jsem si nepřišla tak...tak sebevědomá. Z kufru jsem si vyndala černé boty na podpatku a z nabíječky si vzala mobil.
Na displeji byl čas 5:52 a já byla ještě doma!

"Mamá voy a salir"
"¿Y adónde vas vestida así? Usmála jsem se na mamku a oblízla si rty.
"Tengo una cita con un chico" moje mamka vypadal dost překvapeně ale měla jsem pocit, že má ze mě radost.
"Tak já jdu mama. Ať nepřijdu pozdě, Te amo"
s úsměvem jsem vyšla z našeho bytu a mířila ze schodů když jsem spatřila Miguela. Měla jsem pocit, že mi čelist spadla až na zem.

"Copak ty víš kde bydlím?" s pohrdavým tónem jsem se zeptala Miguela, který stál pod schody. Jakmile se otočil a spatřil mě, se usmál a já mu to opětovala.
"Já vlastně nevěděl, že tu bydlíš. Já bydlím tady taky"
"Áá vážně? Tak to je úžasné" zasmála jsem se a sešla schody.
"Vypadáš úžasně" nemohla jsem se nekoukat na Miguela, vypadal tak strašně roztomile.
"Děkuju, ty taky" po dlouhé době jsem se cítila opravdu šťastná.

Celý zbytek večera byl jako pohádka, byli jsme na kolotoči a v herní zóně a bylo to prostě úžasné. Cítila jsem se tak svá a sebevědomá. Možná si lidi myslí, že jsem byla sebevědomá i když jsem vyhrála šampionát do 18 let v Ekvádoru ale pravda byla taková, že jsem sebevědomí neměla. To až teď a to díky  Miguelovi.

"Tak doufám, že sis dnešní večer užila"
"No to je samozřejmost" usmála jsem se a obejmula Miguela.
"Děkuji za dnešní večer Migueli" pohladila jsem ho po tváři a jen se mu dívala do očí. Měl je tak krásně hnědé.
"Tak dobrou noc, a zítra v DoJo" rozloučila jsem se a vyšla schody.

Mamka již spala a já ji nechtěla vzbudit. Takže jsem opravdu potichu došla do pokoje a tam si jen lehla na postel. Usmívala jsem se od ucha k uchu.