Trouble maker (Luke Brooks fanfiction)

6)Old friend

"Madison? Jdeme do obchoďáku. Jdeš s náma?" zakřičel ze zdola Skip. Zrovna jsem skypovala s Lucy.

"Moment!" zakřičela jsem mu nazpět. "Tak už asi musím." zasmála jsem se do kamery. "Pak ti ještě zavolám." usmála jsem se na ni, rozloučily jsme se a já si vypla počítač a šla dolů za nimi.

"Konečně." protočil očima Daniel.

"Beauovo auto je jenom pětimístný a nás je šest. Jak si posedáme?" zeptal se James.

"Řídím!" zvolal nadšeně Daniel.

"Sedím na místě spolujezdce!" přidal se James.

Sakra! To znamená, že budu muset sedět na klíně někoho z Brooksů. Vyděšeně jsem se podívala na Daniela aby to pochopil, ale on si toho samozřejmě ani nevšiml.

"Sedím u okna!" zapištěli Beau a Jai zaráz.

"Co ty?" zeptal se mě můj ignorantský bratříček.

"Mám na výběr?" jenom jsem odsekla a šla pomalu k autu. Netrvalo dlouho než mě všichni doběhli. Posedali si a já se přes Jaie dostala do prostřed na Lukův klín. Achjo, co jsem komu udělala?

Cesta trvala naštěstí jen nějakých patnáct minut, ale stejně to nebylo nejpříjemnější. Celou dobu jízdy jsem na krku cítila jeho teplý dech a když se zasmál, tlačily se na mě jeho vyrýsované bříšáky.

V obchodním centru jsme si určili čas srazu a rozdělili jsme se. Já šla po obchodech a kluci šli něco natáčet pro svůj youtube kanál. Po hodině nakupování, jsem se s dvěma papírovými taškami procházela po obchodním centru, když jsem zahlídla Starbucks. Rozhodla jsem se si koupit kafe a když už jsem tam šla, koupila jsem jedno i Danielovi. No nejsem skvělá sestra?

Rozhlížela jsem se, kam bych si mohla sednout, ale přitom jsem asi neměla chodit. Cítila jsem jenom náraz do něčí hrudi a svůj pád na studenou zem.

"Jste v pořádku?" slyšela jsem ustaraný mužský hlas. Moment. Ten hlas je mi povědomý.

"Jacku? Jsi to opravdu ty?!" zvedla jsem se a nadšeně vypískla.

"Taky tě rád vidím." zasmál se a pevně mě objal.

"Tak dlouho jsem tě neviděla. Co tady vůbec děláš?" S Jackem jsem před třemi lety chodila. Chodili jsme spolu sice jenom týden, ale přátelé jsme byli už od osmi! Byl to vlastně vždycky můj nejlepší kamarád (média).

Sedli jsme si a dlouhou dobu si jen tak povídali a pili kafe. Bylo toho tolik, co jsem mu chtěla říct. Vyrušilo nás až zvonění mého telefonu. Vytáhla jsem si ho z kapsy a zjistila, že mi volá Daniel. Už mě asi hledají.

"Madison? Kde jsi? Proč si mi neodpověděla na ty esemesky? Jsi v pořádku? Nestalo se ti nic?" hned jak jsem to zvedla vychrlil na mě strašně moc otázek. Awww. Je to roztomilý, jak se o mě bojí.

"Klid. Jsem v pohodě." zasmála jsem se. "Jsem ve Starbucksu. Že neuhádneš koho jsem potkala?!" zapištěla jsem do telefonu.

"Hmm....nevím. Koho?" taky se zasmál.

"Potkala jsem Jacka! Teda spíš jsem do něj vrazila." znovu jsem se zasmála.

"Jako Jacka Davise?! Tak to je super, ale už fakt už musíme. Pozdravuj ho prosím. Za pět minut na parkovišti?"

"Jasně" řekla jsem a zavěsila.

S Jackem jsme se rozloučili, vyměnili jsme si nová telefonní čísla a šli jsme každý na jinou stranu.