Trouble maker (Luke Brooks fanfiction)

1)Freak out and smash that alarm!!!

„Madison?" otočil se na mě s nejistým výrazem a přitom si nervózně skousnul spodní ret.

„Ano?" nejistý výraz jsem mu oplatila.

„Už delší dobu k tobě cítím něco víc a nevydržím být jen tvůj kamarád. Už se nezvládnu dívat na to, jak se kolem tebe ostatní kluci motají. Chci být jediný, kdo se kolem tebe bude moci motat. Chci, abych byl jediný, který bude moci hrdě říct, že Madison Elizabeth Sahyounie je jeho holka. Budeš se mnou cho...." To už jsem to ale nevydržela a začala jsem se rychle přibližovat s tím, že ho konečně políbím. Dlouho jsem na tuhle chvíli čekala. Už jsem byla jen pár milimetrů od............

.........„Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr"A je to tu zase! Zase mi ten zpropadený budík přerušil sen v nejlepší chvíli. Vypněte to někdo!!! Abyste to pochopili. Není to tak, že by o mě kluci neměli zájem. Jenom jsem nikdy neměla vztah delší než dva týdny.

To, že se kolem mě jenom motají, je bohužel pravda. Dřív jsem s tím neměla vůbec problém, protože vždy, když se na mě nějaký kluk jen podíval, Daniel ho vraždil pohledem nejmíň měsíc. Jednou mě jeden kluk pleskl po zadku a potom díky mému starostlivému staršímu bratříčkovi skončil v nemocnici. Naštěstí to nebylo nic vážného. Přesto mě to opravdu překvapilo. Ten kluk měřil skoro dva metry a byl to dost svalnatý fotbalista. No nic. Zpátky do reality. Ten budík pořád zvonil a já už to nemohla vydržet....a....no......řekněme, že potřebuju nový budík.

Ještě chvíli jsem ležela v posteli a proklínala celý svět, když už jsem opravdu musela vstát.

Svou speciální „zombie chůzí" jsem se dostala do koupelny, osprchovala jsem se a provedla ranní hygienu. Lehce jsem se nalíčila a vzhledem k tomu, že je za čtrnáct dní léto, a tím pádem je už docela teplo, jsem si vzala světle modré krajkované šaty bez ramínek. K tomu prstýnek s malou růžičkou ve stejném odstínu modré, mé oblíbené bílé psaníčko a bílé boty na vysokém podpatku. Snad se nazabiju.

Sice jsem se pořád necítila nejlíp, ale alespoň jsem líp vypadala. Potřebovala jsem kafe, a proto jsem se cestou do toho ústavu jménem škola ještě stavila do Starbucks. Koupila jsem si perníkové latte jako vždy.

Když už jsem se chystala posadit se, všimla jsem si, že kousek ode mě sedí moje nejlepší kamarádka Lucy. Byla otočená zády ke mně a ještě k tomu něco dělala na mobilu, takže moc nevnímala okolí. Plus pro mě. Nenápadně jsem se za ni připlížila (jako úplný ninja :DD) a zakryla jsem jí oči. Musela jsem vypadat dost komicky.

Trochu sebou trhla, ale hned si uvědomila, že to jsem já.

„Madison! To není vtipný." snažila se udržet si vážnou tvář. Upřímně? Zadržování smíchu jí moc nešlo. Vypadala spíš jako citrón než normální člověk.

„Jak to, že mě vždycky hned poznáš?!" dělala jsem uraženou, zatímco jsem si sedla naproti ní. Ona místo odpovědi chytla záchvat smíchu. Když už se konečně trochu uklidnila, byla schopna mi odpovědět.

„Nikdo jiný v našem věku není tak dětinský jako ty." chytla další výtlem a já už to nevydržela a přidala se k ní.

Když jsme si všimly, že se na nás dívají skoro všichni kolem, radši jsme přestaly.

„Už je tady fakt málo lidí. Kolik je?" zeptala jsem udýchaně toho magora naproti mně. Vytáhla mobil z kapsy a podívala se na něj.

„Sakra! Už je půl desáté" (pozn. autora- Z důvěryhodných zdrojů jsem zjistila, že v Austrálii začíná škola většinou v devět a že na některých školách nemají uniformy = Wikipedie forever ♥)

„Upsss....Vypadá to, že náš „menší" výbuch smíchy trval trošku déle než jsme plánovaly." pobaveně jsem při slově menší prsty naznačila uvozovky.

„Co máme teď za hodinu?" zeptala se mě zmateně.

„Počkej." vztyčila jsem prst a vytáhla z kapsy mobil. Ano, opravdu si ještě na konci roku nepamatujeme rozvrh. Podívala jsem se na rozvrh a radši hned vstala, chytla jsem její ruku a běžela do školy. Naštěstí to není daleko. Na nic se neptala, z čehož jsem usoudila, že už jí došlo, že máme fyziku.

Abyste to opět pochopili - naše učitelka fyziky je největší rašple na celý škole. Dělá studentům ze života hotové peklo. Každou hodinu zkouší na učivo ze skoro celého roku, dává na víkend tunu úloh, každý její student je na vysvědčení rád za trojku (dvojsmysly everywhere :D) a aby toho nebylo málo, všechno řeší s ředitelem a já už si další pohovor u ředitele nemůžu dovolit. Chodím sice často za školu, ale v pátek jsem nikdy nešla a to právě kvůli tomu, že máme fyziku (naštěstí) jen v pátek. Doběhly jsme do třídy a hned začala deseti minutová přednáška, které vás radši ušetřím. Opravdu mě naštvalo, že z toho Lucy vyvázla bez problému, teda až na tu přednášku.

Nakonec mě zachránil zvonek na přestávku, ale stejně jsem musela do ředitelny. Šla jsem po chodbě, co nejpomaleji to šlo.

Když jsem se tam tak nějak doplazila, posadila jsem se na černé kožené křeslo postavené v levém rohu místnosti a čekala na ředitele. Seděla jsem tam připravena na popravu a sledovala ty otravně tikající hodiny visící na stěně naproti mně. Po chvilce si pro mě přišli mamka s taťkou a ještě něco řešili a podepisovali s tím protivným dědkem.