Rozpolcená

Kapitola 7. To musí být trik

Tak jak se dneska všichni máte?

Mám na vás takovou menší prosbu.

Chtěla bych nějak pojmenovat kapitoly, ale žádné názvy mě nenapadají. Tak jsem vás chtěla poprosit o spolupráci. Kdyby vás napadlo jak pojmenovat předešlé, tuhle nebo budoucí kapitoly, tak budu strašně ráda.

Taky bych chtěla všem co mi dali votes, komentář nebo si tento příběh jenom přečetli moc a moc poděkovat.

Za tu kraťoučkou dobu, co tu tento příběh je si vysloužil a má už přes 100 přečtení :D :D :D

Ani nevíte, jakou mám radost :D :D :D

Jmenovitě bych dneska chtěla poděkovat Nesse001 za její báječné komentáře =) Moc Ti děkuju.

Tak a teď už nebudu zdržovat ;)

„J.A.R.V.I.S.i?"!"promluvil Tony.

„Spouštím vyhledávání."dostalo se mu odpovědi jako odevšud a odnikud.

„Nechceš se na to posadit?"zeptal se mě Romanovová.

Záporně jsem zavrtěla hlavou. Nelíbilo se mi jak mě ti čtyři obklíčili. Tony stál momentálně za mnou, Natasha mi koukala zpříma do očí, Thor stál napravo ode mne, mezi mnou a balkónovými dveřmi a Steve stál po mém levém boku, mezi mnou a celtou k výtahu, bedlivě si mě prohlížel, bylo to dost nepříjemné.

„Vyhledávání bylo úspěšně ukončeno. Chcete přehrát nalezená data, pane Starku?"zeptal se zase ten hlas bez viditelného těla.

„Teď ne, J.A.R.V.I.S.i."odpověděl mu Tony. Tony Stark, super tak znám další jméno.

„My se teda posadíme."prolomila další chvíli ticha Natasha a zamířila k sedačkám poblíž krbu, kde plápolal oheň, „Kluci?!"oslovila ty muže.

První se z místa pohnul Star, ale nešel si sednout. Zamířil přímo k baru.

„Dá si někdo něco k pití?"zeptal se.

Co tím sleduje? Je ten chlápek při smyslech? Není zdrogovanej? Nebo opilej?

„Vážně? Nikdo nic?"

„Tony!"napomenul ho Steve a šel se posadit vedle Natashy.

Ze stojících zbyl už jenom Thor. Cítila jsem a sobě jeho pohled, ale nerozeznala jsem jeho výraz. Přeci jenom jsem pořád viděla dost rozmazaně, pomalu jsem si na to už začala zvykat. Strašně mě to štvalo, a tak jsem se rozhodla ten vztek využít a přesměrovat ho.

„No tak se ptejte!"řekl a odešel k ostatním.

Ta změna přístupu byla zvláštní. Vypadalo to, jakoby všichni Romanovovou poslouchali jenom na oko. Bylo to divné. Tušila jsem za tím nějaký skrytý cíl, ale nebylo mi jasné jaký.

„Posloucháme."ozval se těsně za mnou Stark.

Leknutím jsem uskočila do strany a zakopla při tom o něco. Ztratila jsem rovnováhu a dopadla přímo na zadek.

„Tony!"okřikli ho jednohlasně.

„Co? Vždyť jsem nic neudělal."hrál si na neviňátko.

„Jen jste mě málem vyděsil k smrti, jinak vůbec nic."pronesla jsem jedovatě.