Kapitola 37. - Zhroucení 1/2

3K 250 29
                                    

Probudila mě silná bolest hlavy. Připadalo mi, jakoby ji někdo strčil do svěráku a mučivě pomalu ho utahoval. Když jsem byla dostatečně při smyslech, abych vnímala celé své tělo, cítila jsem únavu a otupělost jednotlivých svalů doprovázenou podivným mravenčením.

Po tom, co jsem v posledních hodinách zažila, jsem neměla chuť se probouzet, ale musela jsem zjistit, jestli to byl jenom zlý sen nebo skutečnost. Poslední rok mého života zastírá rouška tajemství, nejasností, intrik a lží. Nemohu ji ještě ukotvovat. Potřebuju znát odpovědi. Ty však získám jenom jediný způsobem. Probuzením.

Odhodlaně jsem otevřela oči. Stačil mi jediný pohled na strop a přesně jsem věděla, kde jsem. Nacházela jsem se zpátky v Avengers tower, v tom krásném, moderním pokojíku, který mi přidělili. Přemluvila jsem tedy svaly k práci a posadila se. K mému velkému údivu to šlo hladce. Čekala jsem, že mě to bude stát větší úsilí, ale díky bohu jsem se mýlila.

Bylo tu všechno, jak jsem si pamatovala, avšak s jedním zvláštním detailem, ze kterého mi spadla čelist. Na židli u zrcadla seděl spící Thor v černých džínech a šedém tričku. Takže to byl dvojitý šok. Co dělá Thor v mém pokoji? A proč má na sobě pro něho tak netypické oblečení? Zdá se, že jsem něco důležitého zameškala. „Hodně důležitého,"napadlo mě, když jsem si všimla, spícího Bruce ležet na lenošce u okna.

Oba se tvářili tak klidně, spokojeně. Z mocného boha blesku byl rázem neškodný andílek. Z vědce plného obav se stal nezbedný rarášek. Bylo to naprosto kouzelné. Tenhle pohled se hned tak někomu nenaskytne a já mám to štěstí, že ho mám z první ruky.

Nechtěla jsem ani jednomu přerušit jeho poklidné snění, tak jsem se rozhodla jít se umýt. Potichoučku jsem se vysoukala z postele a rychle zmizela v koupelně. Potřebovala jsem se uklidnit a přemýšlet a co je na to lepší než horká sprcha nebo koupel?

Ve vlasech padajících mi do očí jsem stále cítila sponky, které mi tam daly holky, když mě fintily na večírek. Jednoduše jsem přešla k zrcadlu s úmyslem vyndat si je, ale zděšeně jsem vyvalila oči. Vlasy mi trčely do všech stran a z původního účesu jsem tam, kromě pinetek, nenalezla ani náznak. Bylo to typické vrabčí hnízdo, které nikdo na své hlavě nechce vidět. Make-up zničený, dokonce jsem zahlédla řasenku až na bradě. Obrovské kruhy pod očima, narůžovělá bělma. Takového strašidla by se lekli určitě i Hermann a vylepšení. Určitě i Furyho by kleplo, protože v kombinaci s potrhanými bílými šaty od krve a botama od špíny smíšené s krví, jsem byla jako zombie z filmů. Jediné, co vypadalo stále stejně, byly šperky od Starka.

Jak to ale, že mám boty i šaty? A nikde žádný obvaz? Žádnou ránu? Vždyť mě postřelili, nebo ne? Zavrtěla jsem hlavu, abych si ji trochu pročistila. Proč tu sobecky přemýšlím o sobě, když teď celá skupinka mezinárodních superhrdinů trpí kvůli mně?

S povzdechem jsem se začala zbavovat všeho a rychle vlezla do sprchy. Na chvíli se mi sice nepříjemné myšlenky podařilo zahnat, ale ne na dost dlouho. Jejich návrat byl jako rána pěstí, noční můra, ze které se nelze probudit. Vnitřní hlas mi nadával, jak jen jsem to prý mohla dopustit. To jsem vážně tak neschopná? To ani s mocí nedokážu pomoct, když chci? Chtěla jsem vůbec, aby opravdu odešli beze mě? Vážně jsem je chtěla zachránit, nebo si to jen namlouvám? Proč jsem se k nim vlastně chovala tak zle? Co špatného mi provedli? Pokud teda zapomenu na Tonyho pokus mě zabít. To si vážně zaslouží trpět tak, jak jsem trpěla já? Co provedli tak špatného, že museli, kvůli mému špatnému rozhodnutí vypravit se do Ameriky, ztratit svobodu? Kvůli mojí naivitě, že by se mi mohlo alespoň jednou stát něco dobrého, jsem je připravila o možnost pomáhat dál lidem. Proč mě ty zvláštní schopnosti zradily, když jsem je nejvíc potřebovala?

Bezmocně jsem klesla na mokrou podlahu sprchového koutu a nechala horkou vodu smáčet moje tělo. Může vůbec někdo takovýhle tlak přečkat bez následků? Je nějaké možnost, abych se stala takovou jakou mě chtějí mít rodiče, Hydra, Avengers nebo S.H.I.E.L.D.? Jaká jsem vůbec teď? Jakým směrem se mám ubírat dál? Co jsem? Stvůra? Studentka? Experiment? Zajatec? Chudinka? Ufňukánek? Zbraň? Co jsem zač?

Už jsem se prostě neudržela. Slzy se mi z očí valily proudem. Mísily se s vroucí vodou a ztráceli se v zapomnění. Události posledního roku na mě dolehly na ráz. Jen jsem tak seděla se sklopenou hlavou. Třásla se a nechala slzy téct dle libosti. Byla jsem rázem jenom schránka naplněná bolestí, vinou, pochybnostmi, beznadějí, křivdou a znechucením k sobě samé. To jsem právě v tomto okamžiku byla já. Nic víc.

Trvalo dlouho, než mi došli slzy, ale když se tak stalo, hlemýždím tempem jsem se umyla a zabalila do ručníku. Teprve v tu chvíli mi došlo, že jsem si ze šatny nevzala žádné oblečení.

„Snad budou ještě spát,"povzdechla jsem si.

Pomalu jsem otevřela dveře. Nakoukla do místnosti a zkontrolovala spánek dvou Šípkových Růženek. Naštěstí opravdu ještě spali, takže nebyl problém rychle, hlavně však potichu, proklouznou do šatny. Tam jsem popadla první pohodlné věci, které jsem našla a hned si do nich vlezla.

Sžíravý pocit viny a zklamání sílil. Nevěděla jsem, co mám dělat. Moje odhodlání promluvit si se svobodným zbytkem Avengers zmizel. Co si tak o mě můžou myslet? Dívky, která uvrhla jejich přátele do neštěstí. Malá nevděčná mrcha. Jak se asi teď musí cítit?

Nikdy nezapomenu na ty Stevovi oči. Na tu jejich proměnu. Z odrazu obav o něčí život, přes nenávist až k odhodlání. Prozrazovaly tolik rozdílných pocitů za tak krátkou dobu a já nezareagovala ani na jeden. Nechápala jsem to. Nemohla jsem přijít na důvod, proč se celý tým superhrdinů obětoval kvůli jedné paličaté, bezvýrazné holce. Začala jsem zase brečet. Musela jsem si sednout, jinak hrozilo, že se na zemi ocitnu nebezpečně rychle.

Ráda bych jim pomohla, ale vím, že to nedokážu. Já nejsem hrdinka, ani super padouch, dokonce ani obyčejný civilista. Já nejsem nic důležitého.

„Nejsem nic,"špitla jsem s hlavou skrytou v dlaních.


Slíbila jsem, že dneska bude nová část, a tak jsem se rozhodla tuhle kapitolu rozdělit na dvě části.

Popravdě ji ještě nemám dopsanou do konce :D

Ale chci svoje slovo splnit, tak přidávám aspoň tohle.

Snad se líbilo a za tuhle úvahovou část mě neuškrtíte :)



RozpolcenáKde žijí příběhy. Začni objevovat