Rozpolcená

Kapitola 3. - Nový pokus

Ahoj lidičky :D

Tak jsem tady s další kapitolkou.

Trošku jsem to přepískla s délkou (přes 2230 slov), snad vám to nebude moc vadit.

Než přestanu zdržovat, tak ještě malý upozornění. Další díl bude přidán nejdřív v pátek večer, tak doufám, že to do tý doby zvládnete :D

Přeji příjemné čtení ;D

Když se ty kovové posuvné dveře otevřeli do plné šíře. Odkryly tu nejděsivější místnost jakou jsem kdy viděla. Přímo naproti mně byl nějaký ohromný pult s monitory. Stál u něho ten prevít, který na mě dělal pokusy, a ještě jeden muž v dobře padnoucím obleku. No i když tak úplně mužem ho nazývat nešlo.

Byl vysoký s krátkými hnědými vlasy nad čelem nagelované nahoru a modrozelenýma očima zasazené v oválném obličeji. Mě poměrně ostré rysy, ale ne nijak moc, když bych je měla porovnat s rysy Sue, tak ona má ostřejší. Důkladně jsem očima změřila i zbytek jeho postavy, který jsem viděla a vsadila bych se, že kdyby sundal ten oblek tak uvidím skvěle vyrýsované svaly.

Já to nechápu. Jak kluk, který vypadá tak maximálně na dvacet pět a je přímo k nakousnutí skončí jako šéf téhle mučírny? V tuhle chvíli jsem byla ráda za své racionální myšlení. Být teď na mém místě třeba kačka, moje spolužačka ze střední, tak se tu nad ním rozplývá. Já jsem ale už zjistila, že tady jsou všichni pěkní tak akorát na pohled, když už, ale uvnitř ne. V tomhle zařízení totiž přísloví nesuď knihu podle obalu sedí úplně na každého. I když někdo vypadá jako neškodný andílek nikdy tomu tak není. Ani nemůže, který dobrá by tady dobrovolně pracoval? Ne, tady jsou všichni stejní zlomyslní, necitelní zlosynové.

Když jsem skončila s úvahami co je ten kluk zač, prohlížela jsem si dál místnost. Podél bočních zdí se nacházeli police plné nejrůznějších lahviček, krabiček, sáčků s čímsi, nožíků, skalpelů, vrtaček, pout, řezáků, smotaných hadiček a spousta dalších věcí, které mi naháněli husí kůži.

Ti dva hromotluci, kteří mě sem dovedli se mnou vešli dovnitř a dveře se za námi zavřeli. Lekla jsem se toho šumu. Počkat! Teprve teď jsem si všimla něčeho důležitého. Tady není žádné děsivé křeslo, lehátko ani nic podobného. Co se to tady děje? Neříkala ta zmije náhodou, že na mě budou dělat další pokusy? Že by si se mnou jenom hrála?

„Dobrý večer, slečno Bayerová."oslovil mě ten kluk v obleku.

„Kdo jste?"zeptala jsem se šeptem.

„Já jsem vedoucí tohoto výzkumného zařízení."vždyť jsem říkala, že je to šéf, „Mé jméno je Lukas Hermann."hrdě si mi představil.

„A co po mně chcete?"ohranější otázka už mě napadnout asi nemohla, ale musela jsem si přičíst bod za hlasitost a neohrožený postoj, který jsem teď předváděla.

„Doktor Angerer, Vám nic neřekl?"hrál překvapeného, „Že se nestydíte doktore, takovouto mladou a odolnou slečnu neinformovat čeho se během několika dalších minut stane svědkem."

„Nějak jsem k tomu ještě neměl příležitost, pane. Sue ji k testu vybrala teprve před hodinou."ospravedlňoval se.

„Vážně?"divil se, „Sue má většinou naplánované všechno hodně dlouho dopředu."přesunul zrak na mě a prohlížel si mě od paty až k hlavě, kde se zastavil u mých očí a pevně do nich pohlédl, „Copak jste jí provedla?"