Rozpolcená

Kapitola 22. - Hádka

Ahoj, ahoj, ahoj.

Tak dneska má Ariana svátek ;D Teda aspoň na Slovensku :D Takže mě nenapado nic lepšího, než ten svátek oslavit další částí. Co myslíte?

Chtěla bych poděkovat Manalahope za úžasný rozhovor s Damonem, kterého mi umožnila vyzpovídat :D Byla to vážně legrace a tak mě napadlo, proč něco takového nenabýdnout i vám.

Takže pokud bytech chtěli položit jakoukoliv otázku jakékoliv z mých postav napište mi její jméno do komentáře, zprávy, na Ask, na FB, to je fuk a za to otázku. Mile ráda danou postavu nechám odpovědět ;D

Jinak Rozpolcená se už asi druhý týden drží na #1 in Akční. Je to až neuvěřitelný. Vy jste úplní kouzelníci :D

Takže tahle část je pro všechny, kteří komentují dávají hvězdičky a čtou tenhle příběh.

Jinak už nebudu zdržovat a užijte si čtení :D

Nadšení ve mně vzrůstalo. Ještě několik minut a budeme ve vzduchu. Seděla jsem v letadle a koukala z okénka. Měla jsem z letu velké obavy, protože tohle byl můj první a hned poletím přes půlku světa. Moje fobie z výšek a seriál Letecké katastrofy, který jsem ve středu viděla, mi na jistotě moc nepřidávali. Jediná klika byla, že nic, dokonce ani strach, nemohl přebít to nadšení. Já letím do Ameriky. Budu tam celý rok a budu si užívat. Zasmála jsem se sama sobě. Vůbec jsem si nepřipouštěla, že první tři měsíce budu spolu s ostatními účastníky programu, trávit celé dopoledne ve škole. Čekaly mě tři měsíce plné angličtiny a pak zbytek roku, kdy nás nasadí do normálních tříd k rodilým Američanům. Děsí mě to, ale tak se nehorázně těším.

„Ahoj, ty si Ariana Bayerová."posadila se vedle mě roztomilá dívenka.

„Jo, jsem a ty si...?"

„Lucie Veselá."usmála se.

„Ty si ta druhá holka z programu?"oplatila jsem jí úsměv.

„Jo to jsem."zastrčila si neposlušný pramen vlasů za ucho, „Koukám, že Tě taky informovali."

„Informovali, ale nikdo jiný by moje jméno nevěděl."zasmála jsem se.

„No jasně. Těšíš se?"

„Strašně, ale docela se bojím toho letu. Letím poprví a hned takovou štreku."postěžuju si.

„Já s rodiči létám někam každé léto. Není se čeho bát."povzbudivě se na mě usmála a drcla mě do ramene.

Byla milá. Okamžitě jsme si padli do oka. Byla mým přesným opakem. Pořád byla veselá, přesně jak napovídalo její příjmení, ani na chvilku nezavřela pusu, pořád o něčem brebentila a já jí poslouchala. Vykládala mi, jak se s rodiči zrovna vrátili z Egypta, jak byla hvězdou třídy, o jejích atletických úspěších a další spoustě věcí, které jsem už vnímala jen okrajově, protože jsem pomalu ale jistě usínala s úsměvem na tváři. Poslední myšlenka, než mě obklopila říše snů, byla ta, že s Luckou budeme určitě dobré kamarádky.

***

Obklopila mě známá tma, ze které ke mně přicházela čím dál tím větší bolest hlavy. Tohle už nemůže být ani pravda. Je vůbec den, kdy jsem neomdlela nebo jsem netrpěla příšernou bolestí? Jestli ano, tak je to tak dávno, že si na to nepamatuju. Jedno jsem si ale pamatovala. Když mě obklopí tma, začne mi tepat hlava a já mám pocit, jakoby se mi měla každou chvíli rozskočit, je to znamení, že přicházím k sobě.