Rozpolcená

Kapitola 33. - Zpátky na začátku

Pomalu jsem se začala probouzet. Ležela jsem na něčem tvrdém a chladném. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že je to podlaha. Pomalu jsem se přetočila na záda a otevřela oči. Bolela mě hlava, svaly protestovaly, avšak do sedu mě vyzvedly. Rozhlížela jsem se kolem, viděla jsem sice holé betonové stěny, ale mému ospalému mozku pořád nedocházelo co se děje. Opatrně, aby se mi nezamotala hlava, jsem vstala. Znovu jsem se rozhlížela a hledala něco, co mi napoví, kde jsem, ale jediné co narušovalo celistvost betonu kolem, byly kovové dveře v boční stěně.

„To se mi nelíbí,"zamumlala jsem si sama pro sebe, „Halóó, je tu někdo?"

Chvíli jsem počkala, ale nikdo mi neodpověděl. Zkusila jsem to tedy znovu. Zase nic. A znovu. Nic. Tohle není dobrý. Přešla jsem ke dveřím a silou jsem několikrát zabušila. Zas bez jakékoliv odezvy. Byla jsem strašně unavená a pořád jsem nějak nezvládala vnímat okolí. Tak jsem vzdala svoje chabé pokusy o nějaký kontakt. Přesunula jsem se do nejbližšího rohu, kde jsem se schoulila a opět usnula.

Šustění, praskání a šoupavý zvuk narušovaly můj poklidný spánek. Snažila jsem se před zvuky obrnit. Jenže moje snažení ztížila vlna chladu, která se prohnala mým tělem jako tsunami a probudila další smysly. Jak jsem stále vdechovala chladný vzduch, cítila jsem zvláštní zápach, nedokážu to ani popsat, bylo to něco mezi zatuchlinou, vlhkem a spáleninou, doprovázené zvláštní pachutí na jazyku. Nechtělo se mi, ale nakonec jsem se donutila a pomalu otevřela i oči.

Několik okamžiků jsem jen tak mžourala do šera. Když si moje oči přivykli, začala jsem se rozhlížet po místnosti. Betonové stěny, kovové dveře, tuhle místnost jsem už viděla, došlo mi. Už jsem se tady jednou probudila, jenže dřímota mě přemohla. Tentokrát jsem však unavená nebyla a tak jsem si mohla prostor prohlédnout detailněji. Uprostřed místnosti osamocená kovová židle, to byl jediný nábytek v místnosti. Na stropě bylo několik bodových světel, které mi vrhaly aspoň nějaké světlo na poslední události.

Tak, co se tedy stalo. Z večírku jsem šla do parku, z parku do Avengers tower, kde se objevila Hydra. Bránila jsem se. Píchli mi injekci s nějakým uspávadlem a probudila jsem se tady. Krása, tak co teď? Nevím, kde jsem. Nevím, jak dlouho jsem byla mimo. Nevím, jestli mě Avengers hledají. Nevím, co po mě Hydra ještě chce, když už mi vzali všechno. Nevím, jak s někým navázat kontakt. Nevím absolutně nic! Vlastně jedu věc jo, že mě svědí ruka. Podívala jsem se, jestli na ní nemám štípanec, ale bohužel tam nebyl. Bylo tam něco, co mě vykolejilo ještě víc. Někdo mi bral krev. Proč mi ji vzali? K čemu jim bude? Co s tím budou dělat?

Bezmoc, vztek se prolínali a vytvářeli chaos v mých myšlenkách. Začala jsem zrychleně dýchat. Panebože co budu dělat? Pochodovala jsem po místnosti sem a tam, tam a sem. Už mě skoro popadl hysterický záchvat, ale právě před mým nervovým zhroucením jsem zaslechla ozvěny kroků zpoza dveří. Co teď? Co budu dělat? Očima jsem těkala po místnosti. Nakonec jsem se rozhodla nalepit se na stěnu těsně vedle dveří.

Mlčky jsem čekala. Kroky byly blíž a blíž, když se ozvaly těsně za dveřmi tak utichly. Bylo ticho a napětí rostlo. Pak konečně zarachotil klíč v zámku a dveře se pootevřely. Dovnitř vkročil muž s tácem. Prudce jsem do něj strčila, což nečekal. Snažil se udržet ztracený balanc, ale marně. I s tácem spadl. Využila jsem příležitosti a rychle proklouzla dveřmi na chodbu.

Bílé stěny, strop posetý bodovými světly, lítačky přede mnou. S každým krokem se moje naděje na únik zvětšovala. Už jsem byla jen pár metrů od dveří. Už jen několik kroků, už jen natáhnout ruku a... dveře se rozlétly a tvrdě do mě narazily. Náraz mě odhodil. Tvrdě jsem dopadla na záda. Lapala jsem po dechu. Můj dopad byl tak tvrdý, že jsem si vyrazila dech. Otočila jsem se nejdřív na bok, pak do sedu a teprve potom se mi dech opět vrátil. Bolela mě hlava od rány o podlahu, určitě tam budu mít pořádnou bouli.

„Sakra!"postěžovala jsem si a konečně se podívala na důvod mého letu.

„Do prdele!"zanadávala jsem ve svém rodném jazyce po tom, co jsem spatřila překvapený výraz Lukase a zamračené tváře bratrů Applegateových.

„Jak se dostala ven?"přerušil ticho Hermann.

„Jak asi,"protočila jsem oči, „dveřma, pitomče."

„Zvedněte ji!"ztvrdly mu rysy.

John s Paulem vykročili vpřed, ale já byla rychlejší. Vyskočila jsem na nohy a na každého poslala výboj. Oba to popálilo, ale Johnova spálenina se hned začala hojit.

„Mrcho!"vyprskli bratři současně.

„To mám být novinka?"

„Pane,"ozvalo se za mnou, prudce jsem se otočila a uviděla, jak k nám běží ten muž, kterému jsem utekla, „promiňte, ta mrcha je slizká jak had."

„Halóó?! Já jsem tady, pánové a to nikdo vážně nevymyslí originálnější pojmenování mé osoby?"hodila jsem po nich uraženým pohledem.

„Paule, do dvou minut bude zase zavřená, jinak se neznám a vy dva se mnou!"soptil Lukas.

„To vám ani nestojím za odpověď?"pozvedla jsem provokativně obočí a naklonil hlavu ke straně.

„HNED!!!"vykřikl Hermann.

Leknutím jsem nadskočila a zavrávorala. Tohohle okamžiku využil Applegate a popadl mě za ruku. Chtěla jsem mu dát další ránu, ale překvapením jsem nezmohla nic. Od místa, kde se mě dotýkala jeho ruka, začala nabývat kovového vzhledu. Chladný dotek kovu mě přimrazil na místě a já dokázala jen kulit oči na pobaveného Paula, který si můj údiv užíval. Po dokončení jeho proměny se mnou prudce cukl a já se otočila o sto osmdesát stupňů a následně byla v chladném sevření vlečena zpátky do betonové cely. Kde za mnou zaklaply dveře.

Tak tohle se mi teda nepovedlo ani trochu!

Ahoj, ahoj, ahoj :D

Omlouvám se všem, kteří netrpělivě čekali na tuhle kapitolu, ale měla jsem toho mraky a v Anglii jsem se ke svému počítači nedostala, takže jsem psát nemohla a potom následné dopisování sešitů, no prostě katastrofa, takže se omlouvám a doufám, že mě za tuhle nic neříkající kapitolku neuškrtíte, ale nebojte se. brzy se tam zase něco začne dít ;D