Yes.Forever, please?

<Chapter 3>

„Když honit Lásku chceš, jak stín se Tobě míhá. Ji hoň a Tobě uletí, však prcháš-li Tě stíhá..." William Shakespeare 

Na mé lavici leželi papíry. Došla jsem až k ní a vzala je do rukou. Stálo tam:

Chemie, domácí úkol

Chemie je něco co spojuje dva lidi k sobě. Ať už nenávistí, minulostí, nebo láskou. Vaším úkolem je do týdne se poznat s osobou, která vám bude přidělena. Navzájem se sebe budete ptát na otázky o tom druhém, například: Jsi jedináček? Kolikátého máš narozeniny? Jaké jsou tvoje zájmy?... Každý s dvojce pak napíše krátkou slohovou práci o tom druhém.

Vám přidělený/á  je: Chris Taylor.

(Tady by se dalo použít: Náhoda?Nemyslím si :D) 

Potichu jsem zaklela. On a já? Máme spolu trávit čas i mimo školu?! To snad ne! To je jen nějaký blbý vtip.

<Po škole>

Jakmile zazvonilo, vyběhla jsem ze třídy a hned ven ze školy. Nesmím ho potkat, ne a ne. Běžím co nejrychleji můžu a nedívám se kolem. Najednou do někoho narazím. Silné paže mně chytí a kousek mně od sebe odstrčí. Kdo jiný, než Chris. Povzdechnu si.

"Přece jsi jen vletěla do mého objetí, nemohla jsi se mně dočkat, co?" Řekl a já zčervenala, ne studem, ale zlostí. Vysmekla jsem se jeho pažím a zkřížila jsem paže na hrudi.

"Ani náhodou, jsi jak betonový sloup a k tomu bych pro obětí běžela jen, kdybych stála o konec života." Řeknu ostře a v duchu se chválím za svojí odvahu. Mírně se usměje.

"Tak pojď ty nemehlo, musíme stihnout autobus." Řekne a poplácá mně po zádech, div mi nevyrazí dech.

"Autobus? Co? Já s tebou nikam nejedu!" 

"Klídek. Jde mi jen o ten úkol. Chci ho mít už hotový. Pokud ho tedy nechceš dělat u tebe doma?" Zeptal se a já hned zavrtěla hlavou. Nestojím o to , aby věděl, že žiji na statku. Radši u něho, ale popravdě, i tam se mi nechce. Nechám se doprovodit k autobusu, kde si sedneme dopředu a já k oknu. Snažím se nevnímat jeho blízkost a radši koukám z okna na míhající se krajinu kolem.Rybník, les, pole, domky, rybník...                                                                                                                                                       Když konečně autobus zastaví, následuji Chrise k jeho domu. Představovala jsem si nějaký malý, neudržovaný domek s malou zahradou, ale to co jsem viděla mně upřímně překvapilo. Zůstala jsem stát před bránou a hleděla na třípatrovou vilu v bílé barvě. U každého okna byli dány červené muškáty, zahrada byla pomalu stejně velká jako dům, bylo na ní tolik květin, uprostřed i dřevěná terasa a taky....

"Jazzy, pojď už!" Přerušil mně jeho hlas v kochání se pohledem na jeho vilu.

Šla jsem za ním a vešla dovnitř. Chris líně shodil tašku na chodbě a zamířil ke schodům, které vyběhl po dvou. Tiše jsem ho následovala, až do jeho pokoje. Jedním slovem: Nečekané. Potichu jsem se zasmála. Tenhle styl nepatřil ke klukovy, kterého jsem znala. Čekala bych zapáchající, neuklizený pokoj s poháry a fotbalovým míčem, ale to co jsem viděla se tomu ani zdaleka neblížilo. Pokoj byl natřený na bílo, v rohu byla dvojlůžková postel, velký psací stůl s počítačem a rádiem, v podstatě normální pokoj, až na to, že naproti stolu bylo velké bílé piano. Ano, v pokoji Chrise Taylora bylo piano. No páni. Miluji zvuk piana a vždycky jsem chtěla na něm umět hrát, ale k němu mi to prostě nesedne. Chris pomalu došel k posteli a sedl si na ni.