Yes.Forever, please?

<Chapter 4>

„Rozum je sice lékař lásky, ale za rádce ho láska neuznává." William Shakespeare

Konečně den kdy není škola.....

Ležím na balíku slámy před stájí a mezi zuby koušu stéblo trávy. Dneska má přijet Chris. Až uvidí, že žiju na statku, vezme nohy na ramena a uteče od čarodějnice jménem já. Promnula jsem si obličej a dál se topila v myšlenkách co bude až tu bude. Přerušil mně v tom až hluk ve stáji. Slezla jsem s balíku dolů a šla se tam podívat. No jasně.... Bell zase vyvádí. Bell je naše dvou roční klisnička se sněhově bílou srstí a jedním černým kopýtkem. Kopala do dveří boxu, dělá to vždycky, když chce jít ven. Došla jsem k jejímu boxu a vyvedla ji ven.

"Tak holka, půjdeme tě provětrat, co ty na to?" Zeptám se ji a podrbu ji mezi ušima.

Pak ji osedlám a dám ji uzdu. Vyhoupnu se do jejího sedla a ona radostně zaržá. Krokem ji vyvedu ze stáje a zamávám na tátu, který sedí na terase, aby věděl, že jedu s Bell. Pak ji jen pobídnu a nasměruji k poli, které je hned za stájí naproti pastvině. Pobídnu ji nejdříve do klusu a když je klidná, tak začnu cválat. Ten pocit na hřbetě koně prostě miluji. Místo otěží, mám teď ruce kolem jejího svalnatého krku a nechám se jí vést. Vede mně přes kopce k lesu, lesem k rybníku a od rybníku zase zpátky. Zastaví, až na zpáteční cestě na louce. Povolím ji otěže a nechám ji spást trochu trávy. Všimnu si auta, které míří k našemu domu. Z místa spolujezdce vystoupí, kdo jiný, než Chris. Zamává řidiči a ten auto otočí a po prašné cestě se vydá zpátky. Neměla jsem mu dávat adresu našeho domu, aspoň bych měla hezký den. Povzdychnu si, když uvidím, jak na mně mává. Pobídnu Bell do cvalu a zamířím k němu. Jeho modré oči těkají z Bell na mně a zase na Bell.

"Ty umíš jezdit na koni?" Zeptá se překvapeně. Jen se usměju. Vypadá, že mu to kde bydlím zatím nevadí. Slezu s Bell a chytnu ji za otěže. Poslušně jde krokem za mnou.

"Jen ji odsedlám." Řeknu a on přikývne.

Bell jsem sundala sedlo i ohlávku a dala ji do žlabu čerstvou vodu, zavřela jsem její box a otočila se na Chrise, který mně celou dobu pozoroval.

"Není to zrovna třípatrová vila, ale je to můj domov." Řeknu a čekám na jeho reakci typu: "Tvůj domov je chlívek? Tak to ti závidím." Ale ono nic. Posadím se naproti němu.

"Můžeš začít." Nadechne se, vytáhne si blok a tužku a položí mi první otázku.

"Jsi jedináček?" Přikývnu, hned si to zaznamená.

" Bydlíš tady s-?" Citlivé místo, zásah Chrisi. Zkřivím obličej a on si toho všimne. Hned se zatváří smutně.

"Nemusíš odpovíd-"

"Jen s otcem, mamka zemřela, když mi bylo šest." Řeknu a dívám se přitom na zem.

"To je mi líto."

"Hmmm."

Ptal se mně dokud mu nedošli otázky.

"Takovou tě neznám Jazzy." Řekne po tom, co odloží blok s tužkou na balík sena.

"Neznáš mně tak jak si myslíš."

Chvíli mně ještě pozoroval a pak si prohrábl vlasy.

"Mám návrh." Řekne. Nadzvednu jedno obočí v tiché otázce.

"Povídej..." Řeknu váhavě a on se postaví.

"Já tě naučil hrát na piano a ty mně naučíš jezdit na tom velkém zvířeti, na kterém jsi dneska jela." Řekne a já se trochu usměji.