Yes.Forever, please?

13. Chapter

Tak poslední díl je tady, doufám, že mně nezabijete za ten konec :3 :D
Doufám, že se líbí, i já jsem si pobrečela :D :*
Jinak budu psát novou knížku, takže si ji určitě přečtěte.
Jako vždy komentář a hvězdička poteší :3 

TESS :*

 ----------------------------------------------------

„Láska se nemění každou hodinou či dnem, ale trvá celý život.

A jestli se mýlím, nikdy jsem nic nenapsal a nikdy se nestalo, že se dva lidé milovali."  Shakespear.

„Kam to jdeme?" zeptala jsem se zmateně a držela se Chrisovi ruky jako klíště, jelikož mi výhled na okolí zakrýval neprůhledný šátek, který mi zavázal přes oči.

„Uvidíš" Řekl a i když jsem ho nemohla vidět, přísahám, že se usmál.

Až teď jsem začala litovat, že jsem si namísto bot s podpatky nevzala tenisky, ale jak jsem mohla vědět, že mě Chris povleče přes půl města?
Nevím proč, ale začala jsem se smát.

„Co je tak legračního Jazzy C.?" Zeptal se mně překvapeně.

„Není tohle vlastně tak trochu únos?" Nadzvedla jsem jedno obočí, i když si toho pravděpodobně přes ten šátek nemohl ani všimnout.
Poznala jsem, že jsme výrazně zpomalili a nakonec se úplně zastavili.
Chrisův stín (hádám, že to byl jeho, protože tu nikdo jiný nebyl) se přesunul, přede mně, na ramenech jsem ucítila tlak, jak na ně dal své ruce. Mírně jsem se při jeho dotyku otřásla.

„Byl by to únos, kdybys tu nechtěla být se mnou." Vyznělo to, jako otázka.

Chvíli mezi námi bylo ticho.

„Chci." Špitla jsem nakonec tence.

Jeho ruce se svezli z ramen na můj pas a já jsem ucítila něco měkkého skrz šátek na mých rtech.
Usmála jsem se.

Pak se jeho lícní kosti lehce otřeli o ti mé a jeho rty o mé ucho.

„Jsme tady" Zašeptal a jemně mi zkousnul ušní lalůček.

Zčervenala jsem jako rajče, jak jinak.

Odhrnul mi vlasy na levé rameno a rozvázal mi šátek.

Přede mnou se vynořilo kluziště. Z části nebylo vidět, protože už se hodně setmělo.
Zvedla jsem hlavu a nevěřícně jsem se na Chrise podívala.

„Neboj se, máme to povolené, táta se zná s majitelem." Mrknul na mně.

No dobře to by byla jen jedna z mých pochybností.

„A brusle? Nemám pocit, že jsi mi říkal, abych si je vzala." Nadzvedla jsem obočí.

„Půjčovna?" Řekl pobaveně.

Za chvíli jsme je už oba měli na nohách.
Seděla jsem na okraji lavičky a prohlížela si ty své.
Byly čistě bílé, jen na vnější straně měli malou modrou vločku. Zvedla jsem hlavu a podívala se na Chrise. Vypadal, jako by ho něco bolelo, ale jakmile si všimnul, že se na něj díval, nasadil úsměv.

„Chrisi-„ Přerušil mně.

„Ne, jen dnes." Řekl a pořád se usmíval, byl to ten jeho úsměv, kterým maskoval bolest. Váhavě jsem přikývla a pokusila se o úsměv.

„Tak na co čekáme? „ Zeptala jsem se ho.

Chris vypadal nesvůj, pomalu se postavil, a kdybych ho nepodepřela, hned by skončil na zemi.