Yes.Forever, please?

<Chapter 2>

„Smutným hodiny se dlouhé zdají." William Shakespeare 

Klečela jsem u Mackenzie dokud nepřiběhl táta. Najednou sebou Mackenzie přestal šít, přestal se mu pravidelně zvedat hrudník a zavřel oči. Naposledy slastně vydechl. Vzlykla jsem, táta si mně přitáhl do obětí a konejšivě mně hladil po zádech.

"Byl už jeho čas." Řekl mi u ucha, ale já pořád vzlykala.

Mackenzie jsme pohřbili pod starou břízou, kousek od našeho statku na malém kopečku, kde slunce vycházelo každé ráno. Bylo mi smutno, cítila jsem se, jakoby se něco ve mně odtrhlo a rozletělo na tisíce drobných střípků, které bodly pokaždé, co jsem si na něj vzpomněla.

Nepřítomně jsem házela zrní slepicím a ani jsem si neuvědomovala, že to házím mimo jejich ohrádku. Táta ke mně zezadu přistoupil a dal mi ruku na rameno.

"Ukaž, já to udělám, měla by jsi si lehnout, odpočinout si, pracuješ tu celý den." Řekne a já jen na znamení souhlasu přikývnu. Předám mu pytel se zrním a odkráčím pryč.

Zalezu si do svého pokoje a svalím se jako pytel písku na postel. Hlavu se zabořím do měkkého polštáře a chvíli jen tak ležím. Ze svého nočního stolku popadnu knihu plnou citátů od Shakespeara a začnu si v ní listovat. Najdu citát, který se mi zalíbí, nejen tím, že odpovídá situaci, ve které teď jsem, ale připadá mi tak pravdivý: 

„Smutným hodiny se dlouhé zdají."

 Přejedu po těch lovech jemně špičkou prstu.  Vezmu si do ruky tužku a zakroužkuji si ho. Dělám to tak pokaždé, když ten citát je o mém životě. Pak knihu zaklapnu a odevzdám se spánku, který mně uchvátil.

Probudí mně zvuk piana, který se ozývá z mého mobilu. Nahmatám ho prsty a vypnu budík. Rozespale se vyhrabu z peřiny a roztáhnu závěsy, které tak úspěšně bránili slunečním paprskům k tomu, aby se dostali do mého pokoje a přerušili můj spánek. Rychle se převlíknu do podobného oblečení, které jsem měla včera a seběhnu po schodech dolů. Udělám snídani mně i tátovy a společně posnídáme, potom nasednu s taškou přes rameno do autobusu a sednu si úplně dozadu.  (nudný stereotyp)

Úspěšně se vyhnu Lukasovi a jeho partě, zamířím do třídy a sednu si do jediné volné lavice, dozadu. Vytáhnu si sešit a pouzdro. Když zazvoní, do třídy vejde učitel a za ním v těsném závěsu Chris. Ne, jen to ne. Když, ale učitel promluví, jeho slova mně utvrdí v tom co jsem si myslela.

"Třído, tohle je Chris Taylor a bude tu s námi na hodinu chemie chodit. Chrisi, sedni si támhle, vedle Jazz." Spolknu knedlík, který se mi udělal v krku a nervózně sklopím zrak. Chris dojde až k mé lavici a sedne si vedle mně. Nenápadně se odsunu co nejvíc k okraji lavice, ale mám takový pocit, že si toho všiml, protože se usmál.

V průběhu hodiny se na mně díval a já ho při tom párkrát nachytala, ale dělal, jakože nic. Učitel nám po třídě nechal kolovat zvláštní druh kamene, aby jsme si ho lépe prohlédly. Když došel k nám, natáhla jsem po něm ruku, ale to samé udělal Chris a naše ruce se dotkly. Rychle jsem ucukla. On se jen usmál a vzal si kámen.

"Co to je?" Zeptal se spíš sám sebe, ale já mu ze zvyku hned odpověděla, i když ta otázka nebyla na mně. Překvapeně se na mně podívá a znovu se usměje. Zčervenám, jako rajče a odvrátím pohled.Trapas!

"Líbím se ti, že?" Zeptá se mně a mně to vyrazí dech, to jak je sebejistý, spíš namyšlený.

"C-co prosím?" Zeptám se, i když jsem ho slyšela.

"Vy tam vzadu, přestaňte laskavě mluvit!" Okřikl nás učitel.

Chris popadl svůj sešit a utrhl od něj kousek papíru, na který něco napsal, pak mi ho podal. Přečetla jsem si ho, stálo tam úhledným písmem:

*Líbím se ti.

Jen to. Co si o sobě myslí? Popadla jsem tužku a napsala pod to odpověď.

*Ne.

Jednoslovnou, ale výstižnou. Je tak sebejistý. Podala jsem mu ho zpátky. Hned odpověděl.

*Miluješ mně.

Byl odvážnější. Co to s ním je? Nikdy by se mi nemohl líbit, natožpak ho milovat. Zešílel? Odpověděla jsem.

*Nikdy.

Podala jsem mu ho zpět. Přečtl si ho, ale už nic neodepsal. Do konce hodiny už nic nenapsal, naštěstí! Když zazvonilo, popadla jsem svoje věci a chtěla odejít, ale Chris mně chytil za rukáv od košile.

"Budeš mně mít ráda." Řekl. Podívala jsem se mu do očí a zkřížila odhodlaně paže na hrudi.

"Nikdy mně nepřinutíš, abych tě měla ráda." Odvětím. Jen se ušklíbne.

"Výzva přijata." Řekne a odejde dřív, než mu stačím odporovat.To sotva, mít ráda a jeho? Vyšla jsem ze třídy a hned jsem toho litovala. Před dveřmi stál Lukas a opíral se ledabyle o stěnu, když mně uviděl, usmál se. Úsměv na jeho tváři vypadal odporně. Přistoupil ke mně a chytil mně za rameno. Odtáhl mně za skříňky, kde nás nikdo nemohl vidět a tam mi dal pěstí do obličeje.

"Prý si byla na ošetřovně." Další rána.

"Otevřela jsi tu svoji nevymáchanou hubu a zpívala si, co?!" Další rána, podlamovala se mi kolena, ale snažila jsem se to ustát.

"Nic jsem jim neřekla. Spadla jsem na schodech." Odvětila jsem, ještě jednou mně uhodil a potom odešel. Když jsem se rozhlédla kolem, moje oči našli ty jeho. Na vteřinu jsem v nich uviděla něco jako soucit, ale to jsem se asi spletla. Otočila jsem se na patě a odešla pryč.

Druhý den ve škole jsem došla ke skřínce a nemohla z ní spustit oči. Na ní ležela rudá růže a vzkaz. Miluji rudé růže, ale kdo to sem dal? Přečtu si vzkaz, ale to ani nemusím, protože to úhledné písmo poznám kdekoliv. Stálo tam:

Budeš mně mít ráda Jazzy,

Nic víc. Je první člověk, který mně nazval Jazzy a ne Jazz. Líbilo se mi to. Ale on ne. Přesto jsem si tu růži vzala a dala si ji do skříňky. Cítila jsem na sobě něčí pohled. Když jsem se otočila. Stál naproti mně a pozoroval mně. Před jeho očima jsem došla ke koši a vzkaz vyhodila. Natáhl pravou ruku a položil ji na místo, kde je srdce. Potom rty naznačil: Au. Trochu jsem se usmála, ale hned jsem toho litovala, protože to viděl a taky se usmál. Tenhle mně nikdy nedostane. Ujasnila jsem si v hlavě a odešla na další hodinu, kde mně čekalo další překvapení....

--------------------------------------

Díl o ničem, vím :D

Snad se vám líbí, budu ráda za komentář, nebo vote. Klidně mně kritizujte, budu ráda i za rady , v čem se zlepšit a tak...

Dnes bude ještě jedna kapitola, protože včera jsem to nestihla :D