Part. 1 - "Vítej v pekle, Skylar!"

276 14 1
                                    

Skylar 's POV

„Už máš sbaleno, drahá?" Vešel do mého pokoje otec a postavil se doprostřed pokoje s úsměvem na tváři.
„Je to opravdu nutné?" Posadila jsem se na vyvýšenou postel, kterou obléhala nebesa a s opatrností v hlase jsem zopakovala větu, kterou za posední týden říkám až moc často.
„Skylar, nebudeme o tom zase diskutovat. Už mám toho tvého odmlouvání okolo zásnub dost! Všechno už je domluvené, za chvilku sedneš do kočáru a odjedeš do Anglického panství, kde si za měsíc vezmeš prince Daniella z rodu Paynů. Řekl jsem to dost jasně?!" Rozčílil se král a napjatě mi hleděl do tváře.
„Ano, řekl." Odpověděla jsem stroze s pohledem skloněným do země. Slyšela jsem povzdechnutí, po kterém si otec přisedl vedle mě na postel a dal mi ruku na shrbená záda.
„Sky, vždyť víš, že se nerad dívám na to, když si nešťastná. Vím, že si Daniella nechceš vzít, ale za pár měsíců ti bude devatenáct. Už to je pozdní věk na to, aby se urozená princezna vdávala, a uvidíš, že princ Daniell nebude tak špatný, jak myslíš. Spousta dívek dokonce říká, že je to pohledný muž...Určitě se ti bude líbit." Hladil mě pomalým tempem po zádech a snažil se najít důvod, kterým by mi vykouzlil úsměv na tváři.
„Já vím, otče, ale musíš pochopit, že se nechci vdávat ze zákona. Nechci si vzít muže, které jsem v životě neviděla. Chci se vdát z lásky. Chci chlapce, kterého budu milovat a se kterým budu chtít strávit zbytek života a ne prince, který je pro mě cizím člověkem." Zvedla jsem hlavu s úsměvem při pomyšlení na to, jaké by bylo, vdát se z lásky.
„Já vím, ale takhle to hold v této době nefunguje. Je mi líto. Teď se sbal a pojď dolů... Kočár už čeká." Odpověděl po chvilce skleslým hlasem a odešel.
Jen tak jsem stála uprostřed pokoje a koukala na dveře, které se právě zavřeli za mým Otcem. Chápala jsem jeho jednání. Jinak to nešlo, potřebovali jsme spojenectví a princ Daniell a jeho království se zdálo jako nejlepší volba. Jsem jediná dcera z rodu Tomlinsonů a proto je mou povinností, zařídit spojenectví s dobrými podmínkami a se schopným královstvím a to tím, že se provdám do cizí rodiny.
Sbalila jsem si několik potřebných osobních věcí a naposledy si prohlédla svůj, teď už prázdný pokoj. Oblečení a nezbytné věci pro život byly naložené v kočáře a už jen zbývalo se rozloučit se svou rodinou. Jediné štěstí je, že mám tak skvělého bratra, který by mě nepustil do světa samotnou. Jsme jako siamská dvojčata, není jediná věc, kterou bychom nepodnikly společně. Nebylo přípustné, aby se mnou odcestoval dědic našeho trůnu, ale Louis natolik protestoval, že otec nakonec povolil. Dokonce se chtěl zřeknout trůnu proto, abych byla v bezpečí a pod jeho dozorem. Spoustu dívek by bylo naštvaných, že musí být neustále pod dohledem svého staršího bratra, ale já mu za to byla vděčná.
Sbalila jsem poslední maličkosti a začala se převlékat do oblečení určené jízdě na koni. Oblékla jsem si bílou chlapeckou košili, kterou jsem zdědila po Louisovi a na ni zavázala korzet, který podtrhl a alespoň trošku zvýraznil mé ženské křivky. Obula jsem si vysoké jezdecké boty, do kterých jsem zastrčila kožené kalhoty. Své kudrnaté kaštanově hnědé vlasy, které sahaly do půli zad, jsem sepnula do vysokého drdolu a vytahala pár předních pramínků tak, jako to dělám vždycky. Naposledy jsem přešla k vysokému zrcadlu v rohu mého pokoje a zahleděla se na svou postavu. Pohlédla jsem do svých blankytně modrých očí a zapřemýšlela se nad svým nastávajícím. Z myšlenek mě vyrušilo hlasité klepání.
„Dále." Zavolala jsem a do pokoje vešel postarší sluha.
„Má paní, váš otec mě poslal, abych vám řekl, že kočár má zpoždění. Musím vás požádat, abyste šla se mnou." S opatrností v hlase dopověděl slova svého krále a nervózně přešlápl na místě.
„Jistě. Pojďme." Vzala jsem do ruky menší kufřík s drobnostmi, který si ode mne převzal Alfred, a vyrazili jsme před hrabství. Tam už čekal kočár s několika vojáky a můj bratr s otcem.
„To snad nemyslíš vážně Skylar Elizabeth Tomlinson!" A sakra. Mé celé jméno používá jen tehdy, když je opravdu hodně rozzlobený. Popošla jsem blíže k němu s kamennou tváří a nedala znát svůj strach vůči jeho hněvu.
„Můžeme vyrazit?" Odpověděla jsem bez povšimnutí na jeho rozzlobenou tvář a stoupla si vedle Louise.
„To si opravdu myslíš, že tě nechám jet za svým novým snoubencem na koni? Proboha seš dáma, uvědomuješ si to vůbec?!" Neotálel a rozhněval se ještě víc.
„Neboj se tatínku, až budeme v podzámčí, převléknu se a dojedu na místo v šatech hodné princezny." S ledovým klidem jsem se usmála na svého rozzuřeného otce.
„Sakra, Sky... Nemohla by ses alespoň jednou chovat jako dáma a ne jako obyčejné buranské děvče z vesnice?" Teď už klidněji, ale za to lítostivě si povzdychl král nad chováním své dcery a se svěšenými rameny popošel ke mně.
„To víš... Jakou sis mě Vychoval, takovou mě máš... Můj králi." Poklonila jsem se s roztaženýma rukama na 'počest' svého krále. Louis se začal šklebit a díky tomu jsem se začala pousmívat i já. Všem bylo jasné, že si ze svého nejvyššího otce utahuji. Jen zakroutil hlavou a pousmál se nad mou hláškou.
„Jestli tam přijedeš v jezdeckém oblečení a na koni, slibuji ti, že ze života budeš mít takové peklo, jaké si ještě nezažila... Jasné?!" S kamennou tváří pohrozil ukazováčkem před mým obličejem.
„Myslíš větší než teď?" Arogantně jsem protočila očima a rýpla si do mé nastávající nechtěné svatby.
„To rozhodně... A teď jeďte." Políbil mne na čelo otec a poodstoupil.
„Dva dny před svatbou přijedu. Louisi, dej na ní pozor." Otočil se k bráškovi a položil mu ruku na rameno.
„Spolehni se... Nespustím z ní oči." Mrkl na mě a já se uchechtla.
„A ty mi Skylar slib, že se budeš chovat jako slečna hodná postavení princezny." Prosebně se na mě podíval.
„Slibuju." Upřímně jsem se usmála a vyhoupla se na svého koně. Když byli všichni připraveni, vyrazili jsme, směr Anglické království. Po několika hodinách jízdy jsme se dostali až do lesů, ze kterého se vjíždí do podhradí Anglického panství.
„Je čas, sestřičko. Převlékni se a vlez do kočáru." Rodičovsky na mě pohlédl Louis a já tak učinila. Vzala jsem si připravené šaty a rozpustila vlasy. Po několika minutách jízdy jsme zastavili před hradištěm. Zavřela jsem oči a pořádně se nadechla. Bratr mi otevřel dvířka od kočáru a já pomalu vystoupila. Když jsem si stoupla pořádně nohama na zem, narovnala jsem se a zvedla pohled. Vedle mě stál bratr se stráží a kus před námi stál král s princem Daniellem. Koukla jsem se na Louise a pomalu se i s bratrem vydala ke králi.
„Můj králi, jsem Louis William Tomlinson, následník sousedního království, a toto je má mladší sestra Skylar Elizabeth Tomlinson."
„Můj králi." Nadzvedla jsem svou suknici a poklonila se na jeho počest. Na oplátku pokývl hlavou.
„Jsem Král Robert James Z rodu Paynů a toto je můj prvorozený syn Daniell Jakob Payne. Jsme velice poctěni, že jste přijel i vy princi." Pousmál se autoritativně král a koukl se na Louise.
„Pro svou drahou sestru cokoli." S mírnou arogancí odpověděl Louis. Musela jsem se nad jeho poznámkou pousmát. Cítila jsem na sobě neustále pohled prince Daniella. Pořádně si mě prohlížel a občas se pousmál. Nebylo to zrovna příjemné. Musela jsem se přemáhat, abych neutrousila nějakou chytrou poznámku na jeho účet. Asi by to zrovna neprospělo našemu budoucímu sňatku.
„Tady sluha vás zavede do komnat. Vaše věci budete mít připravené uvnitř." Poukázal na postaršího sluhu a mávl rukou k panství.
„Děkujeme, vaše výsosti." Zdvořile se poklonil bratr a já jeho gesto zopakovala. Pomalým krokem jsme se vydali za sluhou a nechali se vést dovnitř hradu. Od chvíle, co jsme prošli obřími dřevěnými vraty, se nestíhám divit.
Vešli jsme a objevili se na tak zvaném „rozcestí". Byla to obrovské kruhová chodba, ze které jste se dostali všude. Po pravé straně se nacházel obrovský jídelní sál. Hned vedle byl vchod do zámecké kuchyně a na levé straně byl jak dámský, tak pánský salonek. Před námi se rozprostíraly široké točité schody, potažené červeným kobercem, po kterých jsme následně mířili do patra. Sluha došel do prvního patra a místo pokračování po schodech zabočil doprava. Ocitli jsme se dlouhé chodbě, ve které bylo několik dveří. Prošli jsme okolo dvou pokojů a u třetího sluha odemkl a vešel dovnitř.
„Má paní, toto je váš pokoj." Pokynul hlavou a mávl rukou do prostoru pokoje.
„Páni." Zašeptala jsem spíše pro sebe a s pootevřenou pusou se porozhlédla po pokoji. Jistě, můj pokoj byl krásný, ale tohle bylo neuvěřitelné. Celý pokoj byl vytapetovaný do blankytně modrých barev, které jsme měla i doma, jelikož je to má oblíbená barva.
„Závidíš, co?" Ušklíbla jsem se na Louise a popošla doprostřed pokoje.
„Nebojte, pane... Máte stejně velký a krásný." Nervózně přešlápl sluha.
„To nepochybuji." Pousmál se mile Louis na sluhu a ten mu úsměv oplatil. Pohled se mi zastavil na velké manželské posteli s vysokými rohy, ze kterých se shora spouštěla krásně pozlacená nebesa. Přešla jsem blíže k posteli a jemně přejela bříšky prstů po namodralém saténovém pohozu. Mou pozornost si zasloužila i obrovská ručně vyřezávaná skříň. Poté se můj pohled stočil na mahagonový bílý stolek, jehož podobiznu jsem měla doma.
„Můj pane, mohu vás dovést do vašeho pokoje?" Zeptal se opatrně postarší muž a koukl na Louise.
„Jistě, pojďme... Jdeš taky?" Pousmál se na mě bratr a já jen choře kývla. Sluha vešel na chodbu a otevřel dveře hned naproti těm mým. Vešli jsme dovnitř a pokoj byl skoro stejný. Jediné co neměl, byly nebesa nad postelí, pochopitelně. Nebesa by měli mít jen ženy hodné vyššího postavení. Pokoj byl zařízený do fialové barvy, na rozdíl od toho mého. Můj pokoj měl převážně modrou barvu.
„Líbí se vám?" Optal se opatrně sluha.
„Rozhodně. Je krásný, děkuji vám." Odpověděl se slušným vychováním Louis a koukl se na sluhu, který nechápavě pootevřel pusu. Zřejmě se tu k poddaným nechovají tak hezky jako u nás. Máme prostě dobré vychování.
„Budete ode mne ještě něco potřebovat, výsosti?" Zeptal se nás obou a my jen kývli na zápor.
„Ne děkujeme." Pousmála jsem se na sluhu, který se poklonil a poté se obrátil na odchod.
„Třeba to tu nebude tak špatné, jak si myslela. Mně se to zatím celkem líbí." Skočil na postel, která se s ním chvilku houpala.
„Jo, možná proto, že ty nejsi nucen vzít si cizího muže." Pousmála jsem se arogantně a posadila se vedle něj na postel.
„Já vím, ale já si budu taky muset vzít cizí ženu, Sky. Jenom ještě nepřišel ten čas." Pohlédl na mě a pokrčil rameny.
„To je tak ne fér. Proč já se musím vdát hned po dosažení plnoletosti a tobě to stačí, až když usedneš na trůn?" Zamračila jsem se dětinsky a shrbila záda.
„Prostě to tak je. Ženy to mají složitější." Lehl si na postel.
„Jo, asi jo." Lehla jsem si vedle něj a podívala se na strop, který zdobily malované hvězdy. Chvilku jsme tam jen tak leželi a po té se Louis posadil.
„ Musíme se připravit. Za chvilku budeme muset jít na oběd. Jdi se převléct." Pousmál se a šťouchl do mě.
„Dobře. Přijď pro mě, ano?" Posadila jsem se a pak se zvedla úplně.
„Jo." Odpověděl s úsměvem a dál seděl shrbeně na měkké posteli. Vyšla jsem z pokoje a zamířila přes chodbu přímo naproti do toho mého. Mé věci už byly dávno na místě ve své skříni a tak jsem začala vybírat vhodné šaty. Nakonec po dlouhém vybírání vyhráli mé oblíbené blankytně modré šaty s prošívaným korzetem a rozsáhlou suknicí. Po převlečení jsem si stoupla k vysokému zrcadlu, které zaujímalo místo v levém rohu a prohlédla celou svou maličkost. Kaštanové vlasy jsem vyčesala do vysokého culíku, ze kterého se kroutili v rovnoměrných loknách po mých ramenou až ke konci vázání korzetu, a vytahala přední pramínky, které obkreslovaly křivky mé tváře. Mé blankytně modré oči krásně ladily k šatům stejné barvy. Chvilku jsem jen stála a koukala na svůj odraz v zrcadle, z přemýšlení mě však vyrušilo trojité zaklepání na dřevěné dveře.
„Dále." Pootočila jsem se tváří ke dveřím a čekala, kdo vstoupí dovnitř. Hádala jsem, že je to Louis.
„ Můžeme?" Zeptal se Bratr a já kývla na souhlas. Vyšli jsme z pokoje a Louis za mnou zavřel mohutné dveře.
„sluší ti to." Pousmál se na mne bratr, když jsme mířili po schodech dolů do hlavního sálu.
„ Děkuji, ale být to na mě, jdu tam v chlapecké košili a volných kalhotách zděděných po tobě." Bez emocí jsem poděkovala a odpovědí mi byl Louiho smích.
„Já vím... Je mi to naprosto jasné. Ta myšlenka mě také napadla, neboj." Pošťouchl mě a já se pro sebe usmála. Dostali jsme se až do jídelního sálu, kde už byl král se svým synem, mým nastávajícím.

Memories of tomorrowKde žijí příběhy. Začni objevovat