Memories of tomorrow

Part. 5 - "Smím prosit?"

Skylar 's POV

„Mohl bych požádat tuto krásnou slečnu o tanec?"Stoupl si přede mě muž, zřejmě vysokého postavení. Zdálo se, že bude stejnéhověku, jako já. Nadzvedl svůdně koutek úst a já se zahleděla překvapeně dokrásně oříškových očí. Podívala jsem se na Louise, který se začal nenápadněšklebit.„Známe se?" Otočila jsem svůj pohled zpět na toho krásného neznámého as důrazností v hlase se optala.
„Myslím, že ne. Ale není to právě důvod tohoto plesu? Maškarní ples je převážněkvůli tomu, aby se mezi sebou lidé nebavili jen kvůli postavení nebo bohatství,proto na sobě mají masky." Zdá se mi to, nebo ze mě dělá hloupou. Myslí si, ženevím důvod maškarních bálů, nebo co?! Slyšela jsem vedle sebe posmívajícího selouise, který si díky tomu zasloužil dloubanec do žeber. Koukl se na mě as úsměvem na tváři odešel. Ještě jsem ho stihla zpražit pohledem za to, žemě tu s tím cizím mužem nechal samotnou.
„Vážně? To by mne bez vás nenapadlo, děkuji. Ale je mi líto, budu musetodmítnout." Zvedla jsem důstojně hlavu a pohled věnovala do jeho očí.
„Ale no tak. Žádám vás o tanec, nepřemlouvám vás, abyste mne následovala domých komnat." Arogantně se usmál a přešlápl na místě.
„Vašich komnat? Vy tady snad máte nějaký pokoj?" Zatřepala jsem nechápavěhlavou a čekala na odpověď. Pootevřel pusu a chvilku na mě jen hleděl.
„Obrazně řečeno, samozřejmě." Po chvilce přemýšlení odpověděl a já kývlahlavou.
„To se vám tak často nestává, mám pravdu? Že vás děvče odmítne." Povýšeně jsemzvedla hlavu a Čekala na odpověď.
„Ne, to ne. Proto byste mi měla věnovat tanec... Přeci neshodíte mé ego." Hodilmi argument zpět a tím vysloužil můj úsměv. Ještě chvilku jsem přemýšlela apoté tanec přijala. No co, Daniella jsem zatím neviděla a jedním tancem se snadnic zlého stát nemůže. Došli jsme doprostřed sálu, a když hudba začala hrát,udělal svůj první krok tance. Byl opravdu dobrý tanečník, to se musí nechat.
„Jak se jmenujete?" Zeptal se při tanci, aniž by jeho pohled opustil mé oči.
„Promiňte, ale není tento ples právě o tom, že lidé nevědí identitu druhého?Myslela jsem, že masky máme proto, abychom se společně nebavili kvůli bohatstvía původu, ale kvůli člověku samému." Udělala jsem hloupou a on s úsměvemna tváři sklopil pohled.
„To máte pravdu." Odpověděl po chvilce.
„Já vím." Odsekla jsem a dál se věnovala tanci, ale zřejmě si chtěl povídat.
„Vy nejste odtud, mám pravdu? Nikdy jsem vás tu neviděl." Přimhouřil oči a čekal na odpověď.
„Ne, to nejsem." Pousmála jsem se nad myšlenkou mého domova.
„Váš doprovod... Patříte k sobě?" Ptal se dál.
„To ano, patříme... Nehneme se od sebe na krok." Vím, jak otázku myslel, ale takco... nelhala jsem.„Takže jste svoji nebo si jste přislíbeni?" Jeho zvědavost byla opravdu veliká.
„Nejste až moc zvědaví?" Nadzvedla jsem obočí.
„Jen malinko." Povytáhl koutek a otočil mě, čímž jsem se k němu přitisklaještě více. Bylo to nečekané, ale neříkám, že se mi to nelíbilo.
„Ne, nejsme si přislíbeni... Je to můj bratr." Odpověděla jsem na předchozíotázku.
„V to jsem doufal." Odpověděl na konci tance, kdy mě drželv záklonu a tím nade mnou měl veškerou moc.